Mít doma partnera, který miluje svou práci, zní skvěle. Jenže když se ambice změní v posedlost, všechna legrace i romantická idylka končí. Soužití s člověkem zasnoubeným s kariérou přináší výzvy pro všechny!
První týdny vztahu bývají zalité sluncem. Protějšek imponuje svým zápalem, vysokým nasazením a velkými ambicemi. Postupem času se ovšem ukazuje, že v tomto svazku nefigurují pouze dva lidé. Tou neviditelnou, avšak všudypřítomnou třetí stranou se stává zaměstnání. Večeře ve dvou se pravidelně odkládají, víkendy určuje kalendář firemních schůzek a běžný rozhovor se dříve či později vždycky stočí k pracovním úkolům.
Překážka, která diktuje všechno
Závislost na práci se zásadně liší od jiných závislostí tím, že ji okolí aktivně podporuje, uznává a odměňuje. Vysoké výdělky, prestižní pozice a manažerské tituly fungují jako silná motivace k dalšímu výkonu i snažení. Jenže co rodinný život? Ten je bohužel na vedlejší koleji. Jak potvrzuje americký psycholog Bryan Robinson, jedinci žijící s extrémně vytíženými partnery často pociťují obrovskou míru odcizení a čelí obecné nespokojenosti (1). Z části i proto, že přebírají veškerou péči o domácnost a rodinu, čímž nevědomky vytváří servis, který dotyčnému umožňuje pracovat ještě usilovněji, aniž by musel řešit klasické provozní starosti.
Nejdřív práce, potom to ostatní
On takový workoholismus vlastně není jen o věčných přesčasech. Odborníci už dávno zjistili, že chronická přepracovanost má velmi negativní vliv na empatii, což brání napojení i na to nejbližší okolí. Na rozlišení mezi zdravým zapálením pro kariéru a destruktivní závislostí se nedávno zaměřila také italská badatelka Yolanda Loscalzo (2). Dle jejího názoru se křehká hranice normálu překročí tehdy, když dotyčný nedokáže vypnout ani během chvil vyhrazených pro odpočinek. Myšlenky na úkoly pak paralyzují i sdílení běžných radostí.
Pomůže tady domluva?
Když se partner pokusí otevřít téma společného času nebo rodinné dovolené, obvykle narazí na hradbu nepochopení nebo rovnou na defenzivní reakci plnou výčitek, že neocení jeho finanční zajištění rodiny. Jenže věčné upřednostňování povinností před rodinným životem vysílá drahé polovičce jasný signál – tvoje přítomnost má nižší prioritu. A jak tohle celé může dopadnout?
Plány na výlety se hroutí kvůli nečekaným projektům. Společenské akce se nesou v rytmu neustálého kontrolování e-mailů. Sex je kvůli únavě takřka cizí slovo a frustrace narůstá. Norská psycholožka Cecilie Schou Andreassen prokázala přímou úměru mezi vysokou mírou workoholismu a partnerskými krizemi, které nezřídka končí rozvodem (3). Izolace, kterou zdravější polovina vztahu zažívá, se postupně mění v chronickou úzkost a pocit naprosté marnosti.
Prázdný gauč a smutek v dětském pokoji
Dopady tohoto životního stylu se neomezují pouze na dospělé. Výrazně ovlivňují také děti, které chování rodičů bedlivě vnímají a přebírají ho jako normu. Otec nebo matka, přítomní pouze fyzicky, zanechávají v dětské psychice hluboké stopy. Polská socioložka Kamila Wojdylo dokonce zjistila, že potomci těchto rodičů mívají v dospělosti sklony k úzkostem a osvojují si nefunkční vzorce chování (4). Dospívání je totiž naučilo, že lásku a uznání si musí zasloužit pouze skvělým výkonem a bezchybností, což jim komplikuje budoucí osobní život.
Dnes ne, nemám na to čas
Společné chvíle jsou ve znamení neustálého spěchu a nervozity. I ty nejběžnější rituály, jako je společné stravování, koupání nebo ukládání ke spánku, se podřizují pracovnímu tempu. Druhý partner se ocitá v roli osamělého rodiče, který musí neustále obhajovat nepřítomnost polovičky před dětmi i širší rodinou. Výmluvy typu „tatínek teď musí hodně pracovat, aby se o nás postaral“ fungují pouze do určitého věku. Později nastupuje zklamání, hněv a postupné odcizení, které se napravuje jen velmi těžko.
Únik z bludného kruhu
Změna bývá nesmírně náročná, nikoli však nemožná. Prvním krokem bývá otevřená komunikace bez vzájemného obviňování a tichých domácích válek. Místo útoků na množství odpracovaných hodin pomáhá mluvit o vlastních pocitech osamělosti a touze po sdílení. Nastavení pevných hranic, například zákaz používání telefonů u společné večeře nebo striktně volné víkendy bez počítače, pomáhá obnovit narušenou rovnováhu. Holandský psycholog Wilmar Schaufeli doporučuje zaměřit se hlavně na kvalitu společně stráveného času, nikoli jeho kvantitu (5).
Pomoc zvenčí jako spása
Pokud se nedaří situaci zvládnout vlastními silami, bývá rozumné vyhledat odbornou pomoc v podobě párové terapie. Odborné vedení dokáže odhalit vnitřní motivace, které člověka k neustálému výkonu a útěku z domova ženou. Ve většině případů se za tím skrývá strach ze selhání, nízké sebevědomí nebo neschopnost odmítat úkoly nadřízených. Uzdravení vztahu vyžaduje aktivní přístup obou partnerů a ochotu slevit z nastaveného tempa.
Sledujte nás na sociálních sítích:
