Pocit viny. Tichý, neodbytný společník, který se nám vkrádá do života častěji, než je zdrávo. A co je horší – často se cítíme provinile i za to, co si to rozhodně nezaslouží. Pojďme se společně podívat, kdy už je čas říct svému svědomí: „Díky, ale teď fakt ne.“
Zejména ženy jsou historicky tlačené do role, že se starají, plánují, pomáhají, poslouchají – a hlavně nezapomínají na nikoho jiného, jen na sebe. A tak na konci dne, kdy jsme se rozdaly všem okolo, usínáme s výčitkami, že to pořád nebylo dost. Proč? Protože jsme si nastavily laťku, která je jednoduše nedosažitelná. Výsledek? Cítíme se špatně .
Mít city je v pořádku
Nejsme roboti. Když něco cítíme – ať už radost, smutek, hněv nebo strach – je v pořádku to dát najevo. Projev emocí není slabost. Naopak – často tím dáváme druhým možnost nás skutečně poznat a vytvořit si hlubší vztah.
A někdy necítit vůbec nic
Na druhou stranu, co když nám prostě není do zpěvu, nebo už v nějakém vztahu (ať už přátelském nebo partnerském) necítíme to, co dřív? I to je v pořádku. Pocity nejde vynutit. Ne vždy za ně můžeme – a rozhodně bychom se za ně neměli trestat.
Nemáte náladu odepisovat? Nevadí
V éře chytrých telefonů se od nás očekává nonstop dostupnost. Ale upřímně – kdo z nás chce být neustále k zastižení? Je naprosto v pořádku neodpovědět hned. Zprávy počkají. A my máme právo na svůj klid.
Říct „ne“ je vaše právo
Nemáte čas? Nebo prostě jen nechcete? Odmítnutí pozvání nebo schůzky neznamená, že jste špatný člověk. Ne vždy musíte vysvětlovat nebo se omlouvat. Vaše hranice jsou důležité.
Požádat o pomoc není slabost
Jak často pomáháme ostatním – bez váhání, bez otázek. Ale když dojde na nás samotné? Najednou máme pocit, že bychom to měli zvládnout sami. Přitom není nic špatného na tom říct si o pomoc. Naopak, je to důkaz síly a sebereflexe.
Vyjádřete své potřeby
Máme tendenci se přizpůsobovat. Ale co když už to přestává dávat smysl? Co když máme potřeby, které nikdo neregistruje, protože je nevyslovíme? Říct nahlas, co potřebujeme, není sobectví. Je to nutnost.
Nedokážete všechno? Nikdo nemůže
Kultura výkonu nám neustále našeptává, že musíme být perfektní. Ale to prostě není reálné. Mít nedokonalosti, nestíhat, nezvládat – to je součástí života. Ulevme si a přestaňme si to vyčítat.
Neomlouvejte se za druhé
Kolikrát jsme se omlouvali za chování někoho jiného? A proč vlastně? Jsme zodpovědní jen sami za sebe. Nezačněme si brát vinu za činy druhých – ani z lásky, ani z loajality.
Říct pravdu je v pořádku
Upřímnost někdy bolí, ale je důležitá. Není třeba se omlouvat za to, že jste upřímní. Jen si dejte pozor, jak slova podáte – rozdíl mezi otevřeností a zraňováním je v tónu, ne v obsahu.
Nemoc není selhání
Možná jedna z mála věcí, které nás naučila doba pandemie – že chodit nemocný do práce není hrdinství. Je to zbytečné riziko. Když je tělo unavené nebo nemocné, má právo na odpočinek. A vy na něj máte právo také – bez pocitu viny.
Tělo jako kompas
Každý z nás má jiné limity. Poslouchejte své tělo. Pokud potřebuje odpočinek, dejte mu ho. Neporovnávejte se s ostatními – nejste stroj na výkon. Jste člověk.
Zdroj: názory autora
Sledujte nás na sociálních sítích:
