Být milý je většinou považováno za krásnou vlastnost. Jenže lidé, kteří jsou vstřícní, ohleduplní a nechtějí nikoho zklamat, často platí vysokou cenu. Pokud se v následujících situacích poznáváte, možná jste ve skutečnosti až příliš hodní.
Na první pohled to zní jako ideální vlastnost. Milí lidé bývají oblíbení. Umějí naslouchat, pomáhat, vycházet s ostatními a většinou nepůsobí konfliktně. V práci jsou spolehliví, ve vztazích empatičtí a mezi přáteli často fungují jako ti, za kterými ostatní chodí pro podporu.
Jenže právě tito lidé bývají paradoxně často nejvíc vyčerpaní. Protože být neustále „ten hodný“ není vždy tak snadné, jak se zdá. Člověk totiž může být natolik ohleduplný k ostatním, až úplně přestane myslet sám na sebe. A problém je, že okolí si na to velmi rychle zvykne.
Hodní lidé často nechtějí dělat problémy
Mnoho lidí, kteří jsou až příliš milí, má jednu společnou vlastnost: neradi komplikují život ostatním. Nechtějí nikoho zatěžovat. Nechtějí být nepříjemní. Nechtějí vyvolávat konflikty ani působit sobecky. A tak raději ustoupí.
A právě tady vzniká začarovaný kruh. Čím častěji člověk potlačuje vlastní potřeby, tím méně si jich okolí všímá. A po čase může mít pocit, že je pro ostatní samozřejmostí.
Máte pocit, že stojíte na místě
Příliš hodní lidé bývají často neuvěřitelně spolehliví. Dělají svou práci dobře, pomáhají ostatním a málokdy si stěžují. Jenže právě proto někdy zůstávají přehlížení. Neřeknou si o lepší podmínky. Neozvou se, když jim něco nevyhovuje. Nechtějí působit náročně nebo konfliktně.
A zatímco ostatní se nebojí prosadit, oni čekají, že si jejich snahy někdo všimne automaticky. Jenže svět tak bohužel často nefunguje. V práci, ve vztazích i v běžném životě si někdy člověk musí říct o to, co potřebuje. A právě to bývá pro přehnaně milé lidi velmi těžké.
Vaše problémy jako by nikoho nezajímaly
Lidé, kteří jsou velmi ohleduplní, mají často tendenci být „ti silní“. Naslouchají druhým, podporují je a vnímají jejich nálady. Jenže sami o sobě mluví málo. Když je něco trápí, často si řeknou: „Nechci nikoho obtěžovat.“ Nebo „Ostatní toho mají taky dost.“ A tak mlčí.
Ale okolí potom může získat pocit, že je všechno v pořádku. Že tenhle člověk pomoc nepotřebuje. Že všechno zvládá. Ve skutečnosti přitom může být úplně vyčerpaný.
Přehnaně milí lidé navíc často očekávají, že ostatní sami poznají, když jim není dobře, protože oni sami bývají na emoce druhých velmi citliví. Jenže ne každý umí číst mezi řádky.
Často ustupujete, i když nechcete
Kam pojedeme na dovolenou? Co budeme dělat o víkendu? Kdo si vezme víc práce? Kdo se přizpůsobí? Příliš hodní lidé bývají mistři v ustupování. Někdy proto, že chtějí zachovat klid. Jindy proto, že mají pocit, že jejich potřeby nejsou tak důležité jako potřeby ostatních.
Ovšem problém je, že drobné ústupky se časem začnou sčítat. A člověk si najednou uvědomí, že už dlouho nedělá věci podle sebe. Místo toho se neustále přizpůsobuje ostatním. Ne proto, že by chtěl. Ale protože si zvykl, že jeho role je „nebýt problém“.
Lidé se vám často ani neomluví
Tohle je zvláštní paradox. Přehnaně milí lidé bývají často zraňováni, ale málokdy dávají najevo, jak moc. Když jim někdo ublíží, obvykle to přejdou. Nechtějí scénu. Nechtějí konflikt. Nechtějí působit přecitlivěle. Právě proto si druhá strana někdy ani neuvědomí, že udělala něco špatně.
A pokud člověk stále působí klidně a vstřícně, okolí snadno získá pocit, že „o nic nešlo“. Výsledek? Omluva často nikdy nepřijde. Ne proto, že by si ji člověk nezasloužil. Ale protože své zranění schoval příliš hluboko.
Ostatní si vaši laskavost občas vykládají špatně
Další věc, kterou mnoho velmi milých lidí dobře zná: jejich přátelskost bývá zaměňována za flirt nebo zvláštní zájem. Stačí být pozorný, usmívat se, naslouchat nebo být vstřícný a někteří lidé si okamžitě myslí, že za tím musí být něco víc. Přitom někteří lidé jsou jen přirozeně srdeční.
Když potom musí někoho odmítnout, často se cítí provinile. Mají strach, že druhého zklamou nebo raní. A tak se někdy dostávají do velmi nepříjemných situací jen proto, že nechtěli být nezdvořilí.
Být hodný není problém, zapomínat na sebe ano
Být milý není chyba. Naopak. Laskaví lidé dělají svět příjemnějším místem. Jenže i laskavost potřebuje hranice. Protože člověk, který neustále myslí na ostatní a nikdy na sebe, dříve nebo později zjistí, že je unavený, frustrovaný nebo neviditelný.
A právě tam je důležité si připomenout jednu věc: Říct si o respekt, prostor nebo vlastní potřeby neznamená být sobecký. Znamená to jen, že kromě ostatních začínáte brát vážně i sami sebe.
Zdroj: názory autora - celý článek
