Někdy stačí jedna věta – „To ti moc sluší.“ – a svět se na chvíli zastaví. Vzduch zhoustne, mozek se zavaří a ústa vyprodukují něco mezi omluvou a výmluvou: „Ale prosím tě… to je jen starý svetr.“ Poznáváte se?
Zatímco někteří dokážou přijmout chválu s elegancí a úsměvem, pro jiné je to malá společenská krize. Zrudlé tváře, nervózní smích, rychlé přehození tématu. Jako bychom místo radosti cítili skoro povinnost se omluvit za to, že jsme na chvíli zazářili.
Je to přitom tak zvláštní – každý z nás touží být oceněn, viděn, uznán. Ale když to opravdu přijde, nevíme, co s tím. Možná jsme si zvykli pochybovat. Možná jsme byli vychováni k tomu, abychom se nenechali „vynášet do nebes“. A možná jen nevíme, jak vypadá upřímná pokora, která nepopírá, ale přijímá.
Způsob, jakým reagujeme na kompliment, není jen drobnost. Je to malé zrcadlo, které nám ukazuje, jak sami sebe vnímáme. A občas i to, co bychom si o sobě přáli slyšet – jen jsme si na to ještě nedali svolení.
Typ 1: Ti, co to mají srovnané (aspoň navenek)
Někteří lidé kompliment prostě nepotřebují. Ne proto, že by ho podceňovali – ale proto, že ho k ničemu nepotřebují. Mají vnitřní kompas, který jim říká, jestli něco zvládli dobře, nebo ne. Chvála zvenčí je sice milá, ale nijak nemění jejich vnímání.
Tohle nastavení může být obdivuhodné. Nezávislost na mínění okolí působí jako klidný přístav v rozbouřeném moři očekávání a porovnávání. Ale i ten největší introvert občas potřebuje slyšet, že něco udělal dobře. Ne proto, že by to bez toho nezvládl – ale protože i vnitřní síla si někdy zaslouží dotek uznání.
Typ 2: Ti, co září
Pak jsou tu ti, kdo se na komplimentech doslova rozzáří. Uznání zvenčí pro ně není jen příjemné – je nezbytné. Je to jako potvrzení, že na tom, co dělají, skutečně záleží. Ne že by si sami nevšimli, že se jim něco povedlo. Ale když jim to někdo řekne nahlas, teprve tehdy to začne být skutečné.
Někdy je ale těžké žít s tím, že ne vždycky přijdou pochvaly, když je potřebujeme. A tehdy se dostavují pochybnosti. Pro tyto duše může být velkou výzvou naučit se věřit vlastním očím – a srdci. Zpomalit. Ohlédnout se. A říct si: „Tohle se mi fakt povedlo.“ I bez potlesku.
Jak zvládnout kompliment, aniž byste se propadli do země
Ať už patříte k jedné, druhé, nebo třetí (ještě zcela nedefinované) skupině, jedno je jisté: přijmout pochvalu se dá naučit. Chce to jen trochu odvahy. A jednoduchost.
Místo „Ale to nic nebylo.“ zvažte reakce jako: „Díky, to mě těší.“, „To je hezké slyšet.“ Nebo prostě jen: „Děkuji.“ A nic víc.
Zkuste příště odolat nutkání rozebírat, proč si pochvalu vlastně nezasloužíte. Přijmout kompliment neznamená, že si fandíte. Znamená to, že respektujete, co druzí vidí. A dovolíte si to na chvíli připustit.
Zdroj: názory autora
Sledujte nás na sociálních sítích:
