I nejbližší lidé v našem okolí jsou těmi největšími vysavači energie

Jako člověk, který se považuje spíš za introverta, jsem si dlouho myslela, že když mám někoho ráda, automaticky budu chtít s ním trávit čas. Jenže realita mě často zaskočí – někdy jsem z plánů unavená, někdy podrážděná a někdy se přistihnu, že dělám, co můžu, abych schůzku nemusela domluvit. Začala jsem se sama sebe ptát: Proč se mi nechce vídat s lidmi, na kterých mi záleží?

Když i blízkost může vyčerpávat

Večery strávené mezi lidmi, když bych si raději četla sama v oblíbené kavárně, mě dokážou vyčerpat víc než osamělý den. A přitom miluju společnost. Miluju smích, sdílení, výměnu názorů, pocit blízkosti a důvěru. Jenže není společnost jako společnost. A není blízkost jako blízkost.

V mém životě jsou lidé, se kterými můžu být pořád. Kteří „vždycky fungují“. U nich zapomínám na čas, nepotřebuji přestávku a všechno plyne přirozeně. A pak jsou tu ti druzí. Stejně milí, ale při schůzce s nimi mě cosi napíná. Jako bych v duchu počítala hodiny, co bych mohla dělat místo toho. A to přesto, že mám je ráda.

Zkoumala jsem tenhle rozpor, poslouchala se, hledala vzorce. A objevila jsem tři hlavní důvody, proč mě někteří lidé stojí víc energie než jiní, i když na nich záleží.

Nevšímáš si, jak se cítím

Někteří lidé mi nevědomky šlapou na citlivá místa. Jsou chytří, laskaví, ale mají dar přesně vystihnout, kde to bolí. Často s úsměvem nebo vtipem. A protože nejsem člověk, který umí hněv jasně projevit, zůstávám často potichu. Možná naznačím, ale málo kdy to něco změní. A tak se k nim můžu přiblížit jen tehdy, když se cítím opravdu silná a vyrovnaná. Když mám „dost rezerv“ na to nebrat si věci osobně a jen se smát.

Ale upřímně? Ne vždycky jsem v tom rozpoložení. A tak často volím bezpečí. Čas s těmi, kteří mě svým stylem nepřekvapí a neublíží.

Žijeme v jiném rytmu

Tohle je trapné přiznat, ale přece jen: jestli někdo plánuje život jinak než já – chodí pozdě spát, organizuje věci na poslední chvíli nebo je věčně spontánní – cítím se vedle něj dezorientovaná. Mám ráda plánování, předvídatelnost a spánek. Možná stárnu. Možná jsem prostě typ, který potřebuje mít rámec. A někoho, kdo žije podle „Zítra večer? Možná, dám vědět kolem sedmé.“, mám sice ráda, ale po pár takových interakcích cítím spíš únavu než radost.

Máme odlišný temperament

Jsem člověk, který se nerad hádá. Když hrozí konflikt, couvám. Když mě něco trápí, mlčím. Mluvím pomalu, často přemýšlím dlouho, než odpovím. Potřebuji klid a harmonii, zejména večer po náročném dni. Lidé, kteří jsou pravý opak – přímí, hluční, výbušní, rychlí – mě mohou inspirovat, probudit, naučit odvaze. Ale také mě často vyčerpají. A to je v pořádku. Jen čas s nimi si musím opatrně dávkovat.

Takže co s tím?

Myslím, že nejdůležitější, co jsem si uvědomila, je tohle: Není to o nich. Je to o mně. Ne že by byli horší, drzí nebo méně důležití. Jen mě setkání s nimi stojí víc energie. A v období, kdy mám energie málo – protože práce, vztahy, starosti, vnitřní nejistoty – si zkrátka nemůžu dovolit ji rozdávat tam, kde ji víc ztrácím, než získávám.

Naučila jsem se tak jednu důležitou věc: Nevidět svoji potřebu prostoru jako slabost nebo zradu. A připustit si, že není nutné být pořád k dispozici. Ani těm, které máme rádi.

A úplně na konec…

Možná je v pořádku, že se s některými lidmi vídáme jen občas. Třeba po dovolené. Nebo až když je Mars ve správném rozpoložení. A pokud zjistím, že i u „vždy fungujících“ přátel začínám váhat, možná je čas se neptat, co je špatně s nimi, ale co se děje se mnou.

Protože možná to nejdůležitější není, kolik času s kým trávíme, ale zda ho trávíme v souladu se sebou. A to je ten nejlepší základ pro zdravé vztahy, i ty nejbližší.

Zdroj: názory autora