Generace „Zvládnu to sama“ se potýká se syndromem vyhoření

Syndrom vyhoření dnes postihuje hlavně ženy středního věku. Perfekcionistky, které si odmalička nesou v sobě tiché heslo: Musím to zvládnout sama. Jsou zvyklé podávat výkon, být oporou, nikdy si nestěžovat. Jenže někdy se i to nejodolnější tělo ozve.

Najednou se přidá únava, ztráta soustředění, podrážděnost. Spánek se zhorší, nálada kolísá a věci, které dřív šly snadno, se mění v maraton. V tu chvíli přichází ticho. A otázka: Co se to se mnou děje?

Od perfekcionismu k prázdnotě

Generace dnešních čtyřicátnic a padesátnic byla vychována v duchu, že odpočinek je lenost a lenost je slabost. Starší ženy často říkají: My jsme si taky nestěžovaly. Jenže právě to je jádro problému. Uvnitř se hromadí tlak, neviditelný stres a neustálý pocit, že nejsme dost dobré.

Péče o děti, rodiče, práci, vztahy, všechno zvládnout, všechno stihnout. Až jednoho dne tělo řekne dost.

Když kartami zamíchají hormony

Kolem padesátky se navíc přidává další, často přehlížený faktor: hormonální změny. Menopauza není jen o návalech horka. Mění i psychiku, spánek a hladinu energie. Ženy se často diví, proč ztrácejí chuť do věcí, proč jsou podrážděné nebo zapomnětlivé. Netuší, že za tím může stát právě hormonální nerovnováha.

Tento fyzický chaos dokáže spustit lavinu emocí, a to v době, kdy už i tak balancujeme mezi dětmi, stárnoucími rodiči, prací a vlastním stářím.

Když se snažíš být vším pro všechny

Typická žena, která prochází syndromem vyhoření, bývá ta, která neumí přestat. Dává sto procent v práci a doma pokračuje. Cítí zodpovědnost, i když je vyčerpaná. Vnitřně bojuje se studem, protože přiznat slabost? To by přece bylo selhání.

Jenže právě to, co považujeme za sílu, nás často zlomí.

Cesta zpět k sobě

Obrat nastává, když si žena dovolí říct: Takhle už ne. Když přestane dělat jen „úkoly“ a začne znovu objevovat, kým vlastně je. Zní to jednoduše, ale je to proces. Učit se vnímat své potřeby, říkat ne, zastavit se.

Sebepéče není luxus ani sobectví, je to základní výživa pro duši. A neznamená to nutně lázně nebo víkend bez dětí. Stačí pět minut denně pro sebe. Pět minut klidu, kdy se nadechneme a neřešíme nic.

Každá potřebuje něco jiného

Některým ženám pomůže terapie, jiným změna pracovního tempa, dalším hormonální léčba nebo obyčejná chůze v přírodě. Neexistuje jediný recept. Ale jedno je jisté: pomáhá, když nás bere vážně okolí, a hlavně my samy sebe.

Znovu najít rovnováhu

Vyhoření může být bolestivým zrcadlem, ale i pozvánkou k novému začátku. K životu, kde se výkon střídá s odpočinkem, péče o druhé s péčí o sebe. Protože někdy největší síla není „zvládnout to sama“, ale dovolit si nechat se podpořit.

Zdroj: názory autora