Závist patří mezi emoce, o kterých se moc nemluví. Přitom ji občas zažívá téměř každý. Někdy nás motivuje, jindy bolí a občas v nás probudí stránku, kterou na sobě sami nemáme rádi. Ve skutečnosti ale závist často neříká nic o druhých lidech, mnohem víc vypovídá o nás samotných.
Přiznat si závist není jednoduché. Mnoho lidí si ji automaticky spojuje se zlobou, nepřejícností nebo malostí. Když někomu závidíme, často se za to okamžitě stydíme. Jako by to byla emoce, kterou bychom správně vůbec neměli cítit.
Jenže závist je mnohem běžnější, než si většina lidí připouští. Stačí pár minut na sociálních sítích, rozhovor s úspěšným kolegou nebo setkání s kamarádkou, která právě odjíždí na vysněnou dovolenou. A v člověku se něco pohne. Malý pocit nepohodlí. Touha. Nespokojenost. Otázka, proč to někdo jiný má a my ne.
A právě tady začíná být závist zajímavá. Protože často není jen negativní emocí. Může být velmi přesnou zprávou o tom, co nám v životě chybí, po čem toužíme nebo co jsme sami v sobě dlouho přehlíželi.
Závist jako tiché srovnávání
Většina závisti vzniká ve chvíli, kdy se začneme porovnávat s ostatními. Někdo má vztah, který působí šťastněji. Někdo vypadá sebevědoměji. Jiný má více času, peněz, svobody nebo uznání. A najednou máme pocit, že nám něco uniká.
Jenže ne každá závist vypadá stejně. Někdy nás inspiruje. Jindy vyčerpává. A občas v nás probudí velmi nepříjemné pocity, které bychom nejraději popřeli.
„To chci taky!“ aneb závist, která motivuje
Existuje druh závisti, který je vlastně docela nevinný. Kamarádka vypráví o víkendu u moře. Kolega si vzal nečekané volno. Známý objevil útulnou vinárnu, kam teď chodí každý pátek. A člověka okamžitě napadne: „To zní skvěle. Tohle chci taky.“
Taková závist většinou nebolí. Není namířená proti druhému člověku. Naopak, často nám jen připomene něco, po čem sami toužíme. Možná jsme si dlouho neodpočinuli. Možná jsme zapomněli dělat věci, které nám dělají radost. Nebo jsme příliš zaměstnaní a přestali myslet sami na sebe.
Tento typ závisti může být překvapivě užitečný. Funguje jako malé upozornění, že nám v životě něco chybí, ale zároveň je to něco, co si pravděpodobně dokážeme dopřát. A právě proto bývá lehký a krátkodobý.
„Ten člověk se má tak dobře“ – závist, která bolí víc
Pak existuje hlubší forma závisti. Taková, která se neobjeví jen na chvíli, ale zůstane v člověku déle. Třeba když vidíme někoho, kdo žije životem, po kterém tajně toužíme. Člověka, který má svobodu, kterou jsme ztratili. Klid, který sami neznáme. Nebo odvahu udělat rozhodnutí, na které jsme si nikdy netroufli. Najednou se neobjevuje jen obyčejné „to chci taky“, ale spíš: „Kéž bych takhle mohl žít i já.“ Tahle závist bývá bolestivější, protože se dotýká hlubších potřeb.
Možná jsme kdysi chtěli cestovat, ale místo toho jsme zůstali v práci, která nás vyčerpává. Možná jsme si vybrali jistotu místo svobody. Nebo jsme dlouho potlačovali vlastní přání, protože jsme měli pocit, že „takový je prostě život“.
Zajímavé ale je, že právě tento typ závisti často vede k největšímu uvědomění. Nutí nás zastavit se a přemýšlet, jestli skutečně žijeme tak, jak chceme. A někdy nám připomene, že i naše současné rozhodnutí měla svůj důvod.
Možná bychom nechtěli vyměnit svůj život úplně. Jen nám chybí určitá část sebe sama, na kterou jsme zapomněli.
Nejnepříjemnější typ závisti: když druhému něco nepřejeme
A pak je tu závist, o které lidé mluví nejméně. Ta, která v nás vyvolává podráždění, vztek nebo dokonce nepřejícnost. Někdo získá povýšení, které jsme chtěli my. Známý si splní sen, na který sami nemáme odvahu nebo možnosti. A místo radosti přichází nepříjemný pocit:
„Proč zrovna on?“ Tohle je typ závisti, za který se lidé nejčastěji stydí.
Jenže právě tahle často ukazuje největší vnitřní nespokojenost. Taková závist obvykle nevypovídá ani tak o druhém člověku, jako spíš o našem vlastním pocitu nedostatku. O frustraci, vyčerpání nebo dlouhodobém pocitu, že nám něco uniká. A čím více se snažíme ten pocit potlačit, tím silnější někdy bývá.
Závist z nás nedělá špatné lidi
Možná nejdůležitější je uvědomit si jednu věc: závist sama o sobě není charakterová chyba. Je to emoce. A emoce nejsou ani dobré, ani špatné. Jsou to signály. Někdy nám závist ukazuje, co bychom chtěli změnit. Jindy upozorňuje na nenaplněné potřeby. A občas odhalí bolest, kterou jsme dlouho ignorovali.
Problém nezačíná ve chvíli, kdy závist cítíme. Ale až tehdy, když ji proměníme v nenávist, škodolibost nebo potřebu druhé shazovat.
Možná závidíme častěji, než si myslíme
Pravdou je, že téměř každý někdy někomu něco závidí. Jen se to snažíme skrývat, před ostatními i sami před sebou. Přitom právě ochota podívat se na vlastní závist bez studu může být překvapivě osvobozující. Protože místo otázky: „Proč to má on?“ se najednou začneme ptát: „Co mi vlastně v životě chybí?“
A právě tam často začínají ty nejdůležitější změny.
Zdroj: názory autora - celý článek
