Nikdy si neuvědomuju, jak jde svět a nejrůznější technologie rychle kupředu, jako když se mě Honzík s Jášou vyptávají na moje dětství. Vysvětlovat, že neexistovaly mobilní telefony, počítače zabíraly místnost o velikosti menší tovární haly a ne každý měl auto (třeba naše rodina ho neměla nikdy, já si první auto pořídila až v šestadvaceti), se totiž nesetkává s ohlasem, jaký by si člověk představoval.
V dětech totiž vzbudíte tak akorát dojem, že jsme vyrůstali v pravěku („A mami, kartáček na zuby jste měli?“ – to je mimochodem autentická otázka, kterou pronesl jeden z mých synů... smrtelně vážně). A když se nad tím tak zamyslíte, vlastně je to docela relevantní pocit. Jen si to vezměte – rozdíl mezi tím, co jsme měli v dětství my, a tím, co měli naši rodiče, není nijak převratný, ovšem situace naše a našich dětí, to jsou dva úplně odlišné světy. A zatímco my se museli s výdobytky moderní doby a moderních technologií postupně naučit pracovat, naše děti se už nejspíš rodí se schopnostmi vytěžit z nich maximum.
Zvlášť silně si to uvědomuji, když mi některý z kluků stojí za zády, zatímco se snažím vyřešit nějaký problém na tabletu, a netrpělivě poskakuje a vzdychá nad tím, jak je maminka neschopná. Nestává se to sice často, ale i tak mě to pokaždé trochu vytočí. Pak si ale vzpomenu, jak jsem vždycky rostla, když moji rodiče hledali něco na internetu, v dobách, kdy jeho používání ještě nebylo běžnou součástí života („Ne, na to neklikej, zkus Google, proboha, ne, jednou stačí...“).
Mimochodem, svět babiček a dědečků je pro moje kluky vůbec velká záhada. To mi došlo ve chvíli, kdy se Honzík při sledování bitevních scén v pohádce S čerty nejsou žerty zeptal, jestli v té válce dědeček taky bojoval...
Sledujte nás na sociálních sítích:
