Matka na pokusy: O radosti ze života

Moment…hmmm…menstruace asi jenom. Pak ještě kocovina. A morální kocovina. Zeman. Komáři. Narozeniny. Narozeniny lidí mladších o dekádu. Špeky na břiše. Hlad. Žízeň. Kocovina. Vedro. Zima. Když je moc sucho. Chčije a chčije! Blbci. Chytráci. Když nemám práci. Když toho mám moc. Uklízení. Nepořádek. Proč mám sešmajdanou vždycky jenom jednu botu!?! Taky když si koupím velkou zmrzlinu a je malá. Taková ta vlákýnka v ananasu, co mám pak celý den v zubech, mě točej! Když mi nikdo nezavolá. Když mi pořád zvoní telefon. Když mám pocit, že jsem zase byla chytrá jak rádio. Případně blbá jak televize.

Tak zas tolik toho není. Ehm. Jsem miláček a je radost se mnou pobýt! Moje dcerka si to patrně nemyslí. Nedávno to moje sladké zlatíčko postávalo v dětském pokoji a z ničeho nic začalo natahovat moldánky. Začnu objetím. S touhou vlít jí svůj nezdolný optimismus do žilek pravím: zlatíčko, copak? Já jsem šmutná! Copak se stalo, srdce moje? Maminko, vzala jsi mi radost! Well! Jsem v radostném očekávání toho, co mi moje malá filosofka vpálí, až jí bude patnáct.

Tak tahle vzpomínka je stará tří roky. Vybafla na mě na fejsbuku. Jednak jsem si nemohla vzpomenout, před kolika lety jsem naposledy měla kocovinu a druhak se mi tento týden dostalo od dcerky – o tři roky uznalejší – jisté formy pochvaly. Šly jsme ze školky a ona mi nadšeně vyprávěla, jak si dvakrát přidala skvělý oběd. Vzhledem k tomu, že je v jídle dost vybíravá, říkala jsem si, že to tedy musela být fakt delikatesa a poraženecky jsem to komentovala slovy: „Takže ve školce vaří lépe než já?“.

Dcerka se na mě zpříma podívala: „Tak to si zase nemysli.“ Když je člověk optimista, vidí za tím pochvalu. No, dobře, zas tak velké uznání to není, ale lepší, než aby mi říkala, že jsem jí vzala radost.

HanKa je reklamní textařka a máma dvou malých dcer.

Kdysi psala blog, nyní své postřehy ventiluje hlavně na svůj Facebook.

Nerada dělá z rodičovství vědu, ale co si budeme nalhávat – on to je svého druhu pokus.