Každý z nás má v hlavě určitý „plán“, jak by měl život vypadat. Často si to ale ani neuvědomujeme, naše představy se zrodily nenápadně, vlivem výchovy, společnosti nebo vlastních zkušeností. Přesto tyto neviditelné scénáře dokážou ovlivnit naše emoce víc, než bychom čekali. Jak naložit s našimi očekáváními, když se realita nevyvíjí podle plánu?
Naše emoce nejsou jen odpovědí na to, co se kolem nás děje. Jsou také výsledkem toho, co si myslíme, že by se dít mělo. Jsou ovlivněné tím, jak jsme zvyklí vnímat svět. Našimi zvyky, zkušenostmi, vzpomínkami, ale i očekáváními, která si neseme v sobě. Často o nich ani nevíme. Jsou jako tichý hlas v pozadí, který šeptá, co je „správné“, „normální“ nebo „žádoucí“. A právě tato očekávání dokážou zcela nenápadně ovlivnit, co a jak cítíme.
Pojďme se podívat na čtyři běžná očekávání, která mohou ovlivňovat vaše emoce, aniž byste si to uvědomovali.
Život by měl být krásný
Tato myšlenka se nás často drží od dětství. Vyrůstáme s představou, že život má být především radostný, naplněný a ideálně dlouhý. To není samo o sobě špatně, pozitivní očekávání nám mohou pomáhat překonávat těžší chvíle. Ale problém nastává tehdy, když narazíme na bolest, ztrátu, zklamání nebo jiné temné momenty, které jsou přirozenou součástí života.
Pokud věříme, že život musí být krásný, mohou nás tyto chvíle hluboce frustrovat. Můžeme mít pocit, že něco selhává – buď my, nebo samotný život. A to nám brání v přijetí reality takové, jaká je. Přitom právě přijetí je často prvním krokem k úlevě.
Lidé by měli být dobří
Chceme věřit, že lidé mají dobré úmysly. Že jsou soucitní, morální a ochotní pomoci, když je to potřeba. A často tomu tak i je. Ale zároveň je potřeba si připomínat, že jsme všichni jen lidé. Se svými limity, strachy, zájmy a slabostmi. Nikdo z nás není dokonalý.
Pokud od ostatních (nebo i od sebe) očekáváme neustálou dobrotu, můžeme být často zklamaní, zrazení nebo naštvaní. A místo empatie a pochopení přichází soudy a výčitky. Přitom právě uznání lidské nedokonalosti může být cestou k větší laskavosti. K sobě i k druhým.
Ostatní mě musejí mít rádi
Touha po přijetí je naprosto přirozená. Jsme sociální bytosti a vztahy nám dávají smysl i pocit hodnoty. Ale představa, že všichni nás musí mít rádi, je iluzí, která může vést k velkému zklamání.
Není v lidských silách být oblíbený u každého. Každý máme jiné hodnoty, zkušenosti a vkus. Pokud se budeme soustředit na každého, komu nejsme sympatičtí, snadno přehlédneme ty, kteří nás mají opravdu rádi. A to by byla škoda.
Všechno musí dávat smysl
Lidé přirozeně hledají smysl. Chceme vědět „proč“. Proč se věci dějí, proč něco bolí, proč to teď musíme zvládnout. Hledání smyslu nám pomáhá vydržet a pokračovat. Ale co když někdy žádný smysl neexistuje?
Přijetí toho, že ne všechno má svůj důvod, může být překvapivě osvobozující. Neznamená to vzdát se naděje. Naopak, může to znamenat, že si začneme všímat krásy tam, kde jsme ji dřív nehledali. Možná stačí, že věci prostě jsou.
Naše očekávání mohou být užitečná, dávají nám směr a pomáhají se v životě orientovat. Ale někdy se mohou stát pastí, pokud je bereme jako absolutní pravdy. Občas se vyplatí je přehodnotit, pustit, změnit. Ne proto, abychom se něčeho vzdali, ale proto, abychom si mohli víc dovolit cítit, přijímat a žít tak, jak opravdu chceme.
Zdroj: názory autora
Sledujte nás na sociálních sítích:
