Plný diář, neustálý hluk a pocit, že musíme pořád fungovat. Místo aby nám to přinášelo klid, často nás to odpojuje od vlastních pocitů. Vyhýbání se emocím má své typické podoby. A jejich rozpoznání může být prvním krokem k větší vnitřní rovnováze.
Na první pohled fungujeme skvěle. Máme plný diář, odpovídáme na zprávy, řešíme povinnosti a jedeme dál. Přesto se občas dostaví zvláštní prázdno, únava nebo pocit, že jsme sami sobě trochu vzdálení. Nestojí za tím často nedostatek času, ale naopak snaha necítit to, co by mohlo bolet.
Emoce nejsou problém – problém je jejich ignorování
Už od dětství se učíme, že některé pocity jsou „nevhodné“. Smutek, vztek nebo nejistota se mají zvládnout, překonat, ideálně rychle umlčet. Jenže emoce, které potlačujeme, nezmizí. Jen si najdou jinou cestu. Často skrze napětí, podrážděnost nebo dlouhodobou nespokojenost.
A tak si nevědomky vytváříme návyky, které nás mají ochránit. Krátkodobě fungují, dlouhodobě nás ale vzdalují od sebe samých.
Neustálé zaměstnávání mysli
Když jsme pořád v pohybu, není čas cítit. Práce navíc, nekonečné scrollování, podcast do sluchátek od rána do večera. Ticho by totiž mohlo přinést otázky, na které se nám nechce odpovídat. Přitom právě chvíle klidu často umožní emocím bezpečně vyplout na povrch.
Všechno hned analyzovat
Místo toho, abychom si dovolili něco prožít, snažíme se to okamžitě pochopit, rozebrat a „opravit“. Proč se tak cítím? Co s tím mám dělat? Analýza sama o sobě není špatná, ale pokud nahrazuje samotné prožívání, stává se další formou úniku.
Zlehčování vlastních pocitů
„To nic není.“ „Jiní to mají horší.“ „Neměla bych si stěžovat.“ Těmito větami své emoce shazujeme dřív, než dostanou šanci se ozvat. Jenže pocity nepotřebují srovnání ani schválení, potřebují být vyslyšeny. I malé zklamání má právo existovat.
Neustálá orientace na výkon
Když máme pocit, že musíme být pořád produktivní, silní a funkční, emoce se snadno stanou překážkou. Smutek se nehodí do rozvrhu, únava narušuje plán. A tak se naučíme je ignorovat. Tělo si ale dříve či později řekne o pozornost po svém.
Návrat k sobě není slabost
Vyhýbání se emocím není selhání. Často je to strategie přežití, kterou jsme si osvojili v době, kdy jsme jinou možnost neměli. Dnes už si ale můžeme dovolit víc: zpomalit, vnímat, pojmenovat.
Nejde o to se v pocitech utápět, ale dát jim prostor. Protože emoce, které přijmeme, nás neničí. Naopak nám pomáhají lépe porozumět sobě, svým potřebám i vztahům.
A možná právě v tom je ten největší luxus dnešní doby: dovolit si cítit.
Zdroj: názory autora
Sledujte nás na sociálních sítích:
