Sebevědomí a zdravý respekt k sobě samým jsou důležité. Jenže mezi zdravým sebevědomím a přehnanou vážností vede velmi tenká hranice. Když na sebe klademe příliš velké nároky, chceme mít vše pod kontrolou a neustále řešíme, co si o nás myslí ostatní, může být život zbytečně těžký. Možná je čas trochu povolit, nadechnout se a přestat mít pocit, že na každé maličkosti závisí celý svět.
Existují lidé, kteří působí lehce a uvolněně, i když se jim zrovna nedaří. A pak jsou tací, kteří se trápí kvůli každé nepříjemnosti, každému nedorozumění nebo neúspěchu. Rozdíl často nespočívá v tom, co se jim děje, ale v tom, jak moc vážně berou sami sebe i svůj život.
Brát se vážně není automaticky špatně. Díky tomu si umíme nastavit hranice, chránit své potřeby nebo bojovat za věci, na kterých nám záleží. Problém nastává ve chvíli, kdy se z přirozeného respektu k sobě stane přehnaný tlak. Člověk pak začne mít pocit, že musí všechno zvládnout dokonale, že ho ostatní musí chápat a oceňovat a že každé selhání něco zásadního vypovídá o jeho hodnotě.
Právě tehdy si často začínáme život komplikovat úplně zbytečně.
Potřebujete, aby vás všichni pochopili
Každý z nás někdy zažil situaci, kdy byl špatně pochopen. Řekli jsme něco neobratně, udělali chybu nebo naše jednání působilo jinak, než jsme zamýšleli. A samozřejmě není příjemné, když si o nás někdo vytvoří nesprávný obrázek.
Jenže lidé, kteří se berou příliš vážně, mají tendenci takové situace dlouze rozebírat. Potřebují všechno vysvětlit, obhájit a uvést na pravou míru. Jako by nemohli unést představu, že někdo jiný o nich nemá stoprocentně přesný názor.
Ve skutečnosti ale nikdo z nás nemá pod kontrolou, jak nás ostatní vnímají. A upřímně – většina lidí stejně řeší hlavně sama sebe. Občasné nedorozumění není tragédie. Schopnost mávnout nad některými věcmi rukou a říct si „to se prostě stává“ bývá mnohem větší známkou vnitřní pohody než neustálá potřeba vše vysvětlovat.
Lidé, kteří si dokážou udělat legraci sami ze sebe, bývají paradoxně často mnohem sympatičtější než ti, kteří se neustále snaží působit dokonale.
Když nejde všechno podle plánu, jste okamžitě ve stresu
Plánování je užitečné. Pomáhá nám organizovat čas, práci i osobní život. Jenže život málokdy respektuje naše dokonale připravené scénáře. Vlak má zpoždění. Dítě onemocní. Víkendový výlet zkazí špatné počasí. Schůzka neproběhne tak, jak jsme čekali. A někdy stačí úplná maličkost, aby se celý den rozpadl jinak, než jsme si představovali.
Lidé, kteří se berou příliš vážně, často nesou podobné situace velmi těžce. Mají pocit, že všechno musí fungovat podle jejich představ, protože do plánů investovali energii, čas i emoce. Jakmile se něco odchýlí od očekávání, přichází frustrace.
Jenže právě schopnost flexibility bývá jedním z největších zdrojů psychické pohody. Ne všechno lze ovlivnit. A ne každý plán, který si vytvoříme, je automaticky ten nejlepší možný.
Někdy nás realita jednoduše nasměruje jinam, než jsme chtěli. A často až zpětně zjistíme, že to vlastně nebylo špatně.
Rozčiluje vás, když vás lidé neposlouchají
Asi každý zná ten pocit: snažíte se něco vysvětlit, sdílíte svůj názor nebo důležitou myšlenku, ale druhá strana očividně neposlouchá. Nebo vás vůbec nepochopí. Ano, je to nepříjemné. Jenže pokud vás podobné situace vyčerpávají až příliš často, možná za tím není jen nepozornost okolí, ale i příliš vysoká očekávání.
Pravda je jednoduchá: ne každý bude vždy naladěný na stejnou vlnu jako my. Lidé mají své starosti, vlastní tempo i odlišné způsoby přemýšlení. A někdy prostě nemají kapacitu věnovat plnou pozornost tomu, co říkáme.
Když se bereme příliš vážně, máme tendenci považovat své myšlenky za zásadní a očekáváme, že jim ostatní budou přikládat stejnou důležitost jako my sami. Jenže svět takhle nefunguje. Mnohem větší klid přichází ve chvíli, kdy si přestaneme dokazovat, že musíme být za každou cenu pochopeni. Ne všechno je potřeba vysvětlit. Ne každý nás musí obdivovat. A ne každá debata musí skončit naším vítězstvím.
Každé rozhodnutí analyzujete donekonečna
Vybrat správně školu, práci, partnera nebo bydlení není jednoduché. Jenže někteří lidé dokážou dlouhé hodiny přemýšlet i nad úplnými drobnostmi. Co když zvolím špatně? Co když budu litovat? Co když existuje lepší možnost? Přílišné přemýšlení nad rozhodnutími často souvisí s pocitem, že každá volba má obrovský význam a že chyba by byla katastrofa.
Jenže většina životních rozhodnutí není černobílá. Každá možnost má své plusy i mínusy. A velmi často se ukáže až časem, co nám skutečně sedí. Člověk navíc roste právě díky zkušenostem, ne díky nekonečnému přemítání.
Lidé, kteří se neberou přehnaně vážně, obvykle umějí přijmout i to, že někdy prostě neexistuje dokonalé řešení. Udělají rozhodnutí podle nejlepších možností, které v danou chvíli mají, a jdou dál. A možná právě v tom spočívá velká část životní lehkosti.
Nedokážete si odpustit vlastní chyby
Mnoho lidí je dnes na sebe neuvěřitelně přísných. Mají pocit, že musí být neustále lepší, zodpovědnější, úspěšnější a ohleduplnější. Vyčítají si chyby, selhání i věci, které vlastně ani nemohou úplně ovlivnit.
Jenže být člověkem znamená dělat chyby. Znamená to někdy selhat, něco pokazit nebo nevědět, jak správně reagovat. Nikdo není dokonalý a ani být nemůže. Přesto se mnozí chovají sami k sobě mnohem tvrději než ke svému okolí. Jako by od sebe očekávali nemožné.
Schopnost odpustit si přitom není slabost. Naopak. Je to důležitá součást vnitřní rovnováhy. Pokud jsme udělali maximum, co jsme v danou chvíli uměli, není důvod se donekonečna trestat. Život není soutěž o bezchybnost. A čím dříve si dovolíme být obyčejně lidskými, tím lehčeji se nám bude dýchat.
Možná je čas ubrat tlak
Moderní doba nás často vede k tomu, abychom byli výkonní, dokonalí a neustále pod kontrolou. Jenže právě tahle potřeba mít všechno správně může být zdrojem velkého vyčerpání.
Občas není potřeba všechno analyzovat. Nemusíme být vždy nejlepší verzí sebe sama. Nemusíme mít odpověď na každou otázku ani kontrolu nad každou situací. Někdy stačí připustit, že život je trochu chaotický, lidé nedokonalí a my sami také.
A právě v tom může být překvapivě velká úleva.
Zdroj: názory autora - celý článek
