„Mysli pozitivně!“ Zní to jako jednoduchá rada, která má člověku zlepšit náladu. A někdy opravdu pomůže podívat se na nepříjemnou situaci z jiné strany. Jenže existuje rozdíl mezi zdravým optimismem a snahou přesvědčit sami sebe, že vlastně nemáme právo být smutní, naštvaní nebo zklamaní.

Život zkrátka není pořád příjemný. Některé věci bolí. Některé nás rozzlobí. Jiné nás znejistí nebo zklamou. A někdy potřebujeme tyto pocity jednoduše chvíli prožít. Problém nastává ve chvíli, kdy máme potřebu každou nepříjemnou emoci okamžitě umlčet.

Místo toho, abychom si řekli „tohle mě opravdu mrzí“, hledáme způsob, jak na to nemyslet. Místo přiznání „jsem naštvaná“ začneme vysvětlovat, proč vlastně nemáme důvod být naštvaní. A místo toho, abychom si dovolili chvíli smutku, okamžitě hledáme něco, co nás rozptýlí.

Na první pohled to může vypadat jako zvládání situace. Jenže někdy pouze odkládáme to, co stejně potřebuje naši pozornost.

Emoce nejsou problém, který musíme okamžitě vyřešit

Když se cítíme špatně, máme často potřebu něco udělat. Něco změnit, opravit nebo vyřešit. Jenže některé pocity jednoduše nejdou vyřešit během pěti minut.

Po rozchodu nemusíme být druhý den dokonale v pohodě. Po hádce nemusíme okamžitě všechno pochopit. A když nás něco zklame, nemusíme se hned přesvědčovat, že „o nic nešlo“.

Možná právě proto je někdy užitečné místo otázky „Jak se toho pocitu co nejrychleji zbavím?“ položit jinou: „Co vlastně teď cítím?“ Může to být smutek. Vztek. Zklamání. Strach. Žárlivost. Bezradnost. Nebo několik pocitů najednou. A nemusíme je hned posuzovat.

Neustále se něčím rozptylujete

Máte špatný den? Pustíte si seriál. Jste smutní? Začnete uklízet. Něco vás rozhodilo? Vezmete do ruky telefon. Máte vztek? Naplánujete si co nejvíc aktivit, abyste neměli čas přemýšlet.

Samotné rozptýlení samozřejmě není nic špatného. Někdy je přesně to, co potřebujeme. Problém může nastat ve chvíli, kdy se z něj stane jediný způsob, jak zvládáme nepříjemné emoce. Pokud nikdy nezůstaneme sami se svými myšlenkami, možná ani nezjistíme, co se v nás vlastně odehrává.

Představte si například, že vás někdo blízký zklame. První reakcí může být zavolat kamarádce, pustit si film, jít nakupovat nebo se ponořit do práce. Na chvíli je vám lépe. A pak přijde večer. Ticho. A všechno se vrátí.

Někdy proto může být užitečné dát si nejdříve několik minut bez rozptylování. Ne proto, abyste se v nepříjemných pocitech utápěli, ale abyste si vůbec připustili, že tam jsou. Můžete si jednoduše říct: „Ano, tohle mě opravdu zasáhlo.“ A potom teprve hledat něco, co vám udělá dobře.

Máte pocit, že jste od sebe i ostatních odpojení

Dalším signálem může být zvláštní pocit vnitřního odstupu. Jste mezi lidmi, ale vlastně s nimi nejste. Někdo se vás ptá, jak se máte, a vy automaticky odpovíte „dobře“, i když to tak vůbec necítíte. Možná ani sami přesně nevíte, co vám je.

Když si člověk zvykne nepříjemné pocity odsouvat stranou, může být postupně těžší rozpoznat, co vlastně potřebuje. A když nevíme, co se děje uvnitř nás, může být složitější mluvit o tom i s ostatními.

Vzniká tak určitá zeď. Navenek všechno funguje. Chodíme do práce, staráme se o rodinu, smějeme se s přáteli. Ale uvnitř máme pocit, že jsme od toho všeho trochu vzdálení.

Zajímavé přitom je, že když si zakážeme prožívat nepříjemné emoce, můžeme se začít držet dál i od těch příjemných. Nechceme být zranitelní, a tak si raději nic nepřipouštíme.

Jenže blízkost s druhými lidmi často vyžaduje právě určitou otevřenost. Přiznat, že nás něco mrzí, že máme strach nebo že jsme někdy nejistí, nemusí být známkou slabosti. Může to být naopak cesta k větší blízkosti.

Všechno si okamžitě vysvětlujete

„Stejně to nebyl správný člověk.“ „Vlastně jsem o tu práci ani nestála.“ „Aspoň mám konečně čas sama na sebe.“ „Bylo jasné, že to takhle dopadne.“ Někdy jsou podobné věty pravdivé. A může být užitečné hledat v nepříjemné situaci něco dobrého. Jenže pokud je používáme okamžitě, ještě dřív, než si vůbec dovolíme cítit zklamání, mohou sloužit hlavně jako obrana před tím, co bolí.

Představte si rozchod. Samozřejmě můžete během několika dní dojít k závěru, že vztah skutečně nebyl pro vás. Ale možná vás přesto bolí, že skončil. Možná jste naštvaní. Možná se vám stýská. A všechny tyto pocity mohou existovat současně.

Nemusíte si vybírat mezi „jsem silná“ a „jsem smutná“. Můžete být silná a zároveň smutná. Můžete vědět, že rozhodnutí bylo správné, a přesto ho oplakávat. Můžete být vděční za to, co máte, a současně být z něčeho zklamaní.

Pozitivní myšlení nemusí znamenat popírání reality

Optimismus může být skvělým pomocníkem. Problém není v tom, že se snažíme najít něco dobrého. Důležité je pořadí. Nejdříve si můžeme připustit: „Tohle je těžké.“ A teprve potom hledat: „Co mi může pomoct?“

Místo: „Nemám právo být smutná, protože jiní lidé mají mnohem větší problémy.“ zkuste: „Jsem smutná. A přesto věřím, že to časem zvládnu.“ To je velký rozdíl.

V prvním případě své pocity odmítáme. Ve druhém je přijímáme, ale zároveň neztrácíme naději.

Co můžete udělat, když poznáte sami sebe?

Nemusíte okamžitě měnit celý svůj život. Začněte malou otázkou. „Co teď opravdu cítím?“ Někdy odpověď přijde okamžitě. Jindy ne.

Můžete si své pocity napsat na papír. Můžete se projít. Můžete si o nich promluvit s člověkem, kterému důvěřujete. Nebo si jednoduše dopřát chvíli klidu bez telefonu, práce a dalších povinností.

A hlavně: nesnažte se každý pocit okamžitě opravit. Smutek není chyba. Vztek není ostuda. Zklamání není selhání. Strach neznamená, že jste slabí. Jsou to jednoduše pocity, které vám něco říkají. Nemusíte podle nich automaticky jednat, ale můžete je vyslechnout.

Nemusíte se v negativních emocích utápět

Připustit si emoci neznamená celé dny přemýšlet o tom, co se stalo. Existuje rozdíl mezi prožíváním a utápěním se. Když si dovolíte říct „jsem zklamaná“, neznamená to, že musíte celý den rozebírat každou větu, kterou vám někdo řekl. Můžete emoci uznat a potom pokračovat v životě.

Někdy stačí krátká zastávka. Zhluboka se nadechnout. Pojmenovat, co se děje. Přiznat si, že něco bolí. A pak udělat další krok. Možná právě to je zdravější alternativa k neustálému útěku před vlastními pocity: nechat je chvíli být, ale nedovolit jim, aby řídily celý váš život.

Protože skutečná psychická pohoda nejspíš nespočívá v tom, že jsme pořád veselí a nic nás nerozhodí. Spíš v tom, že si dokážeme připustit i horší dny – a zároveň věříme, že zase přijdou ty lepší.

Zdroj: názory autora - celý článek