Začali jsme (konečně) plánovat letní dovolenou. Jako každý rok už říkám od začátku března, že by bylo dobré najít nějakou s předstihem. Jednak kvůli většímu výběru termínů, jednak kvůli slevám. Všichni mi to odkývají (kluci do toho chrlí přímo seznam věcí, které budou na pláž NUTNĚ potřebovat), že jen co přijde víkend, sedneme k počítači a něco vybereme. No a máme konec června.
Dopadne to stejně jako loni nebo předloni – k tomu počítači sednu sama, vyberu dvě tři konkrétní destinace, z těch pak dám zbytku rodiny na výběr a pobyt zabookuju. A při jakékoli stížnosti během dovolené, třeba na adresu hotelu („V těch oknech není síť proti komárům?“), počasí („Já to říkal, že v srpnu je tu hrozné horko…“) nebo pláže („Když z kamínků se nedají stavět hrady!“), budu syčet a vrčet. A moji chlapci (všichni tři) se samozřejmě pro příští rok nepoučí.
A tak připisuji shánění dovolené na svůj pomyslný seznam věcí, které musím zařizovat já. Ne že by to Pavel nezvládl sám, ovšem vzpomněl by si na poslední chvíli a já bych povel „Rychle balit, pozítří odlítáme!“ prostě nevydýchala. Nebo bychom jeli na dovolenou k některé z babiček. Ne že by to klukům vadilo, wifina je u obou, ale já bych raději někam, kde za mě uvaří někdo jiný a kde se budu moct prostě natáhnout pod slunečník a plynule se zpod něj přesunout někam do taverny a pak do postele. A tak je vlastně výhoda, že si můžu (vlastně musím) dovolenou zařídit přesně podle svých představ.
Sledujte nás na sociálních sítích:
