Všichni známe strach z chyb. A pravděpodobně jsme se všichni přistihli při myšlenkách, které v nás vyvolávají strach ze selhání. Ale odkud tento pocit pochází – a co můžeme udělat, abychom takovým myšlenkám čelili?
V dětství se často naučíme, že pro okolí budeme hodní pouze tehdy, když uděláme to, co od nás rodiče, učitelé nebo jiní dospělí očekávají. Protože jsme na souhlasu našich rodičů, zvláště v mladém věku, závislí, bereme takové chování velmi vážně. A málokdy se to v dospělosti změní. To – mimo jiné – vede k tomu, že jsme příliš přísní, pokud jde o naše vlastní chyby.
Nejste v tom sami
Bez ohledu na to, zda jde o štíhlou postavu, úspěch v práci nebo hezčí byt: často se srovnáváme s okolím a vidíme jen to, co mají ostatní – a my ne. Své domnělé selhání si bereme osobně, vztahujeme ho pouze na sebe a rychle zapomínáme, že dělat chyby je „univerzální lidská zkušenost“. Protože: Nikdo není dokonalý! Všichni jsme „jen“ lidé a že se něco pokazí, je vlastně docela normální. A to, že nevidíme, že i úspěšní lidé selhávají, neznamená, že se to neděje.
Co by, kdyby
Často si představujeme, co by se mohlo stát, kdybychom neuspěli. V hlavě máme ty nejstrašnější scénáře a kvůli pesimismu už nedokážeme jasně myslet – a to ještě předtím, než jsme vůbec začali. Představuje si příležitost jako klíč, který může otevřít dveře. Co nejhoršího se může stát, když klíč nefunguje? Správně! Zůstaneme tam, kde jsme teď. Nic víc a nic míň. Žádné drama, žádný konec světa, nikdo nás nebude pranýřovat. Pokud jsme ale od začátku tak zablokovaní, že se o to ani nepokusíme, nedosáhneme žádné změny k lepšímu. Musíme mít „jen“ odvahu se rozhodnout.
Díky chybám můžeme růst
„Neúspěch“, „selhání“, „dělání chyb“ – to jsou slova, která mají negativní konotace. Alespoň pro většinu z nás. To, co chceme slyšet, je „úspěch“ nebo „výhra“. Málokdy o svých neúspěších mluvíme veřejně - protože se primárně stydíme, že něco nefungovalo. Naše touha po uznání nám často brání chtít přiznat chyby – a v horším případě ani sami sobě. Neúspěch je ale úžasný způsob, jak zjistit, že tudy cesta nevede. Protože když jde vždy vše hladce, proč bychom se měli zabývat sami sebou, měnit se, růst v sobě?
Naše chyby a neúspěchy navíc nemají nic společného s naší domnělou „hodnotou“. Nedefinují nás jako lidi a nemají žádnou vypovídající hodnotu o naší osobnosti, prostě k nám patří.
Kdo nic nedělá, nic nezkazí
Protože se bojíme selhání, občas neděláme nic. Držíme se našich osvědčených vzorů, protože hledáme jistotu – a začít něco nového přirozeně obnáší určité riziko. Ale všechno má dvě strany. Naše opatrné chování nás často stojí víc než krok vpřed – bez ohledu na to, zda jsme úspěšní nebo ne.
Zdroj: názory autora - celý článek
