Hidefumi Jošida je v Japonsku znám jako učitel pláče. S profesorem Hidehem Aritou z Toho univerzity v Tokiu vytváří přednášky pro studenty i veřejnost, v nichž je učí žít bez stresu. Život v Japonsku je extrémně stresující a podle těchto dvou pánů ho lze zvládat s přehledem, když se člověk jednou týdně zhroutí do polštáře a pořádně si pobrečí.
„Samotný akt pláče je mnohem účinnější než smích nebo spánek v omezování stresu,“ tvrdí Jošida, který k tomu podává i odborný výklad. Pláč stimuluje parasympatikus, který snižuje tlak krve, činnost srdce a uklidňuje mozek.
„Pokud pláčete jednou týdně, můžete žít zcela bez stresu,“ tvrdí Jošida, který s profesorem Aritou spolupracuje od roku 2014. Ten mu připravil pro jeho přednášky především odborný neurologický názor na věc.
Ale japonští odborníci nejsou jediní, kteří chápou umění pláče jako cestu k rychlé a silné psychické úlevě. Pláč byl jako metoda rychlého uklidnění v extrémně psychicky stresující situaci vypěstován evolucí. Jeho blahodárné účinky tak nejsou ničím objevným. Ovšem jako u všeho platí, že všeho moc škodí. Pláč chronický a příliš častý škodí stejně jako přehnaná dlouhodobá euforie. Obecně v populaci ale platí, že lidé, kteří se umějí zasmát a občas si také poplakat, jsou psychicky nejvyrovnanější a vnímají silně celkovou životní pohodu.
Pro lepší zvládnutí emocí
Lidé jsou mimochodem jediní ze savců, kteří dokážou výrazně ronit slzy a hlasitě plakat. Ačkoli byly popsány i slzy u slonů či psů ve chvíli emocionálního stresu, pláči člověka se to nepodobá. Co tento zvláštní fyziologický projev znamená z evolučního hlediska a jaké má funkce, nevědí psychologové přesně. Ale pláč má pozitivní vliv na zotavování se z negativních emocí.
Vyplývá to z experimentálních výzkumů Asmira Gracanina z Tilburské univerzity v Nizozemsku. Ten sledoval emocionální stav skupiny lidí před, při a po sledování tragického snímku. Část z pokusných osob po filmu plakala, část naopak neuronila ani slzu.
Po sledování filmu se emoce osob, které neplakaly, nezměnily a zůstaly neovlivněny. Zatímco emoce jedinců, kteří plakali, se naopak výrazně zhoršily a propadly. Právě tento propad měl však zásadní vliv na jejich zotavení. Jako by se emoce u plačících osob po chvíli odrazily ode dna a nakonec se tito jedinci cítili mnohem lépe než skupina, která neplakala.
„Právě tento propad a následný návrat emocí do původní úrovně může vyvolat pocit u plačících, že se cítí nakonec lépe. Primárně sice dojde při pláči k ještě hlubšímu propadu emocí, ale po čase se jedinec zotaví a jeho emoce se dokonce dostanou nad původní úroveň,“ tvrdí doktor Gracanin.
