V pubertě končí děti se sportem. Jak je znovu přimět k pohybu

„Světová zdravotnická organizace doporučuje pro děti od 5 do 17 let denně minimálně 60 minut střední až intenzivní pohybové aktivity, při které se zadýchají. To ovšem v Evropě splňuje asi tak 10 % dětí. Ostatní mají pohybu a sportování žalostně málo. Ani ty naše bohužel nejsou výjimkou,“ konstatuje Jana Havrdová, prezidentka České komory fitness.

Návrat k přirozenosti

Pohyb dnes chybí dospělým i dětem a následky vidíme všude kolem sebe – bojujeme s nadváhou a obezitou, jsme více nemocní, zhoršuje se kvalita našeho života. Už mezi nejmladšími dětmi je mnoho těch s nadváhou a podle průzkumů je dokonce každé osmé dítě v České republice obézní.

„S nedostatkem aktivit, jako je chůze, běhání nebo lezení, souvisí i zhoršující se schopnost dětí zvládat základní pohyby, jako je hod míčem, kotoul nebo skákání přes švihadlo. Děti mají zoufale málo pohybových aktivit. Do školy a ze školy je rodiče vozí autem, místo na hřišti tráví školáci volný čas u tabletů a před televizí. Snižuje se tak nejen fyzická aktivita dětí, ale klesá i jejich motivace k pohybu. Přitom odpovědnost za zdraví dětí neseme my – rodiče, proto je jen na nás, abychom děti naučili, že hýbat se patří k přirozeným projevům člověka, a vedli je ke sportu už odmalička,“ říká Jana Havrdová, která vidí jako jediné možné řešení současné situace vrátit pohyb do každodenního života, a to na všech frontách – nejen v rodinách, ale nastavit chápání nutnosti přirozené pohybové aktivity pro zdraví i v celé společnosti.

Nepropásnout správný čas

O tom, jak bude v budoucnu dítě pohyb a jeho přirozenou potřebu vnímat, rozhoduje ovšem ve velké míře i fakt, jaký vztah mají ke sportování jeho rodiče.

„U pohybově aktivních rodičů se předpokládá, že asi ze 75 % budou aktivní i jejich děti. Pokud je sportovně založený jen jeden z rodičů, snižuje se tato šance pro dítě na 50 %. Z toho vyplývá, že skutečně záleží na rodičích, zda dítěti vytvoří podmínky, aby se mohlo pravidelně hýbat. Jakmile tento čas propásnou, bude se u jejich potomka přirozený vztah k pohybu vytvářet jen těžko. Naše biologická potřeba pohybu totiž zaniká s nástupem puberty,“ varuje profesor Bunc.

Je to jen na nás

Také podle Jany Havrdové je důležitým obdobím k budování správného vztahu ke sportu předškolní a mladší školní věk.

„V tomto období jsou děti ještě velmi tvárné, prahnou po nových zážitcích, a toho je třeba využít a vhodně je k pohybu motivovat. Vypravit se s nimi na výlet, který pro ně bude mít nějaký atraktivní cíl – hledání pokladu nebo návštěvu zoo, nenechat je na hřišti jen tak lítat, ale ukázat jim, na jakých prolézačkách můžou zkoušet posilovat svaly, zavěšovat se nebo šplhat, učit je zdolávat překážky přeskakováním, klidně třeba při procházce v lese. Děti jsou nadšené, když můžou vyjet společně s rodiči a sourozenci na výlet na kolech či na in linech, účastnit se souboje v badmingtonu nebo závodit se sourozenci či rodiči ve skoku do dálky či v běhu. Milují totiž soutěžení, tím spíš, když se můžou utkat s dospělými. Společné sportování s rodiči navíc utužuje rodinné vztahy a posiluje v dětech zdravé sebevědomí,“ říká Jana Havrdová, která je sama maminkou tří dětí.

A na závěr dává rodičům ještě jednu radu, aby děti v žádném případě nenutili do sportu, který je nebaví. Stejně tak je chybou chtít je příliš brzy specializovat na jeden konkrétní sport. „Náročný trénink a tlak na výkon berou dětem radost z přirozeného pohybu a výsledek pak bývá často úplně opačný, než bychom si přáli – u dítěte může dojít k vyhoření a demotivaci, která se pak v budoucnu jen stěží překonává.“