Většina rodičů si přeje, aby jejich děti byly šťastné a pohled na smutné a plačící potomky nesnesou. Proto se snaží co nejvíce vyhnout záchvatům vzdoru, nebo se bojí, aby je okolí neodsoudilo. Nebo možná chtějí svoje vlastní děti vychovávat jinak, než to znají oni sami. Zkrátka – nový trend ve výchově je mnohem svobodnější, než byl třeba ještě před dvaceti lety.
Klasické věty, se kterými se můžete setkat ve „volné“ výchově, jsou:„Máme několik pravidel, ale pokud je děti nedodržují, nevadí to.“ „Děti jsou děti. Nežádoucí chování u nás neexistuje. Naše dítě se může chovat, jak chce. Málokdy své dítě „vychovávám“.“ „Věřím, že moje dítě se naučí nejvíc, když budu zasahovat co nejméně.“
Potřeby a touhy
Zatímco u novorozenců je nutné nerozlišovat mezi přáním a potřebami a je důležité uspokojit obojí bez rozdílu, aby se vybudovalo bezpečné pouto, čím starší dítě je, tím větší je rozpětí mezi těmito dvěma termíny. To je důvod, proč se přesouvá pozornost od okamžitého uspokojení základních potřeb k rozpoznání, co je touha dítěte a co je potřeba! Tento důležitý krok ale tolerantní rodiče často přehlížejí. Neexistují téměř žádná pravidla a pokud jde o rozhodnutí, často nechávají děti rozhodnout se samy (1).
Svoboda sebekázni nenaučí
Četné výzkumy i průzkumy však ukazují, že děti, které vyrůstají bez jasných hranic, mají výrazně méně příležitostí k rozvoji sebekázně a dovedností, jako je frustrační tolerance a vytrvalost. Nenaučí se stanovit si hranice, aby dosáhly cílů. Což je důležitý krok k tomu, aby byly šťastné jako dospělí! Předškoláci s tolerantními rodiči vykazují méně sebeovládání a jsou méně soběstační než dospívající (1).
„Za to můžeš ty!“
Tolerantní rodiče často zasáhnou pouze tehdy, když se vyskytne vážný problém. Jsou shovívaví a často od nich uslyšíte: „Vždyť jsou to ještě děti!“ Jsou nedůslední při prosazování pravidel nebo požadavků, rychle podlehnou prosbám nebo fňukání svých dětí a pak dovolí, co dříve zakázali. Důsledkem často je, že za utrpení a strasti dítěte mohou – podle nich – většinou ti druzí. Nejenže je to nežádoucí, ale dítě se nenaučí empatii – tedy schopnosti reagovat na ostatní. Když se jejich dítě setká s výzvami, tolerantní rodiče mají tendenci své dítě rychle podporovat. Vzhledem k tomu, že za ně často obtížné, náročné aktivity udělají, děti mají často nízkou sebeúctu a zapojují se méně, než by ve skutečnosti mohli a zvládli (1).
Respektovat a dodržovat
Děti tolerantních rodičů mají zpravidla větší potíže s respektováním autority a pravidel. To také vede k poruchám chování v mateřské škole a škole. A to zase může vést k pocitu vyčlenění ze skupiny nebo pocitu, že je dítě jiné. Pokud je tento pocit navíc podporovaný rodiči, osamělost může převládnout nebo se rozvinout hněv proti ostatním. Jako dospívající a dospělí mohou mít potíže s týmovými úkoly. Když děti vyrostou, rodiče i děti mají často potíže jít svou vlastní cestou a vyvíjet se nezávisle (1).
Rodič není nejlepší přítel
Tolerantní rodiče se často vůči dětem vidí v roli přítele nebo rovnocenného partnera. Snaží se mít dobrý základ pro konverzaci, aby s nimi mohli "mluvit o všem". To může vést nejen k nadměrným nárokům na děti, ale děti tak přicházejí i o rodičovský vzor. Role rodičů je totiž důležitá, aby dítě vědělo, že ho chrání a podporuje "starší, silnější, moudřejší" osoba! Pokud tato role chybí, děti mohou stále více vykazovat nápadné chování, aby cítily hranice, které hledají. To může vést k tomu, že dítě začne zraňovat rodiče, kteří začnou trestat "nevděk" svého dítěte obviňováním nebo omezením lásky. A takovým jednáním nejvíce trpí rovnováha ve vztahu rodič-dítě (1).
Zdroj: názory autora, (1) www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC5034014/
