Můžeme potkat mladého člověka, který jedná s klidem, nadhledem a pochopením, a naopak i někoho ve vysokém věku, kdo reaguje impulzivně jako malé dítě. Schopnost zvládat emoce, rozumět jim a používat je zdravým způsobem je něco, co se učíme celý život – pokud tedy chceme.
Emočně zralí lidé vynikají několika klíčovými vlastnostmi, které je odlišují. Neznamená to, že nikdy nezažívají vztek, smutek nebo frustraci. Znamená to, že s těmito pocity umějí zacházet tak, aby je neovládaly. Jak to poznáme v praxi?
Pracuje se svými emocemi
Emočně zralý člověk nepopírá, že něco cítí – naopak. Je schopen pojmenovat, co se v něm děje, a tyto emoce zpracovat. Nepotlačuje je, ani jimi nenechává vláčet sebe i okolí. Naučil se, že i silné emoce jako vztek nebo smutek mají své místo – ale není nutné na jejich základě okamžitě jednat. Umí si dát prostor, prodýchat se, porozumět si. Díky tomu reaguje vědomě a s rozvahou, ne impulzivně.
Odpouští – druhým i sobě
Zlobit se je přirozené, ale držet v sobě staré křivdy třeba roky? To je jako pít jed a doufat, že ublíží tomu druhému. Emočně vyspělí lidé vědí, že odpuštění není o tom, že schvalujeme chování druhých. Je to rozhodnutí, že už v sobě nechceme dál nosit bolest a hněv. Týká se to i vztahu k sobě samým – nezabývají se donekonečna tím, co mohli udělat jinak, ale poučí se a jdou dál.
Přijímají odpovědnost za své činy
Chybovat je lidské. Dospělí lidé to vědí – a když udělají chybu, nesnaží se z ní vykroutit nebo ji hodit na ostatní. Místo výmluv řeknou „to jsem nezvládl“ nebo „omlouvám se, mrzí mě to“. Nevidí přiznání chyby jako selhání, ale jako součást růstu. Emočně zralý člověk chápe, že chyba je příležitost naučit se něco o sobě i o světě.
Zůstávají nohama na zemi
Emočně vyspělí lidé nejsou naivní snílci, ale ani cynici. Vidí svět realisticky – vnímají jeho krásy i stíny, uvědomují si, že některé věci nezmění, a místo boje s realitou se snaží soustředit na to, co ovlivnit mohou. Nepotřebují iluze, aby zvládli každodenní život – stačí jim nadhled, odvaha a schopnost přizpůsobit se tomu, co přijde.
Zralost jako cesta, ne cíl
Nikdo z nás není dokonale emočně vyspělý ve všech chvílích života. Důležité ale je, zda se chceme posouvat – poznávat své vzorce, reagovat vědoměji, být k sobě i k druhým laskavější. Emoční zralost totiž není daná, je to postoj. A ten se dá pěstovat každý den – malými krůčky, ale s velkým dopadem.
Zdroj: názory autora
Sledujte nás na sociálních sítích:
