Musíme tam všichni. Ale ne, nebojte se, dnes to nebude trudné zamyšlení o lidské smrtelnosti. Toho jsem věru daleka! Řeč bude o jiném místě, kterého se však téměř všichni děsíme jen o málo méně než temnot onoho světa.
Tím místem plným pláče a skřípění zubů je stomatologická ordinace. Znám jen velice málo lidí, kteří by do těchto míst nakráčeli s úsměvem na rtech a povznesenou náladou. I chlapi jako hory při příchodu k zubaři ztrácejí mnoho ze své monumentálnosti a už ve dveřích žadoní o koňské dávky anestetik či alespoň panáka. Lihovinu vám většinou poskytne pouze stomatolog, se kterým vás pojí nějaký blízký vztah. Takové štěstí mám kupříkladu já. Mojí ošetřující zubní lékařkou a případnou barmankou je má rodná matka. A mnoho dalších zubařů v rodině si na mě brousí zuby.
Je tedy fakt, že mám poměrně zdravý chrup a žádných drakonických zásahů, kterým by musel předcházet frťan, není třeba. Onehdá jsem mamince cosi nesla do ordinace. Abych z toho nevyvázla tak lacino, tak jsem byla vydána napospas milé zubní hygienistce. Jak už jsem zmínila, žádné kazy nemám, ale jak praví básník Skácel
„…v prázdném lomu kámen lámal“ – no prostě šutru tam bylo mnoho!
„A na závěr vám udělám floridaci,“ zaslechla jsem, když jsem do plivátka flusala ústní vodu. Hygienistka mi nasadila takový ten boxerský chránič plný voňavé pěny a má imaginace se rozjela:
„Hmmm. Floridace! Jakože Florida, žejo! Chápu. Rozumím. American Smile. Miami Beach. Pěkný zuby má Rich Bitch. Ou, yeaaah! To jsou dneska procedury, panečku!“
A pak mi řekli, že je to fluoridace od slova fluor nikoli floridace.
Myslím, že tato historka vejde do rodinné mytologie mého početného zubařského příbuzenstva pod názvem „Blbec na křesle“.
Matka na pokusy
HanKa je reklamní textařka a máma dvou malých dcer.
Kdysi psala blog, nyní své postřehy ventiluje hlavně na svůj Facebook.
Nerada dělá z rodičovství vědu, ale co si budeme nalhávat – on to je svého druhu pokus.
Sledujte nás na sociálních sítích:
