Genetika je mocná čarodějka. Ovlivňuje nejen náš vzhled, ale chování. Odvíjí se od ní dokonce i to, jak zvládáme stresové situace a traumatické události. Spolu s ní v naší odolnosti ale hraje roli i rodinné zázemí, v němž jsme vyrůstali.
Jedno staré přísloví říká, že co tě nezabije, to tě posílí. Skutečný život ale dokazuje, že to u některých jedinců možná není tak docela pravda. Proč se jedni z traumat vzpamatovávají rychlostí blesku, zatímco druzí se s nimi nikdy nevyrovnají?
Není to náhoda
Zneužívání, úmrtí, nemoc, násilí nebo „jen“ nekončící pandemie koronaviru. Tohle všechno jsou traumatické události. Někdy je vidíme na vlastní oči, jindy o nich pouze slyšíme nebo jsme jejich součástí. Kdybychom byli extrémně odolní, zřejmě by se proces psychické rekonvalescence zkrátil na minimální časový úsek. Odkud tu odolnost ale vzít? Pokud jeden nemá ve vínku dobré geny a ke všemu žil v dětství v nepříliš příznivém prostředí, pak mu není souzená (1).
Když to nemáš, nedá se nic dělat
Přelomový americký výzkum (2) z 90. let minulého století se snažil najít spojitost mezi špatnými zážitky z dětství a podlomeným duševním zdravím v dospělosti. A povedlo se. Jeho autor, kterým je kalifornský pediatr Thomas Boyce, na základě laboratorních testů odhalil, že jedno z pěti zúčastněných dětí má zvýšené biologické reakce na stres, což předpovídá vyšší míru psychických chorob i fyzických problémů v budoucích letech. Tyto získané informace ho přiměly k myšlence, proč se totéž nedá říci i o těch zbývajících. Další šetření pak prokázala, že odolnost vůči stresu i traumatům je z první poloviny ovlivněna geny a z druhé rodinným zázemím. Člověk jí tedy příliš neovlivní, respektive vůbec.
Láska jako nejlepší medicína
Trauma prožité během dospívání zasáhne klíčové mozkové systémy, jež regulují úzkost, panické stavy i stresové reakce. Psychoterapie a užívání určitých léků představuje standardní léčbu, ovšem výše jmenovaný pediatr Thomas Boyce se domnívá, že pokud je postižený obklopen milující rodinou a v žilách mu koluje dobrý genetický materiál, rekonvalescence se mnohdy obejde i bez léčiv a návštěv terapeuta. Děti, které tuto výchozí pozici nemají, si pak rány na duši mohou nést celý život, proto v dospělosti častěji propadají hazardu a závislostem, přičemž bývají náchylnějším k duševním poruchám (2).
Zdroje: (1) názor autora, (2) www.cdc.gov/violenceprevention/aces/about.html
