Na sebeoptimalizaci už z vysoka kašlu

A já? Já si říkám: No páni! Co bych jako měla dělat já? Nemám Twitter. Nemám start-up. Nemám plán. Jen… žiju.

Být každý den lepší a lepší

Občas na mě dopadne taková ta malá vnitřní panika. Ten tichý hlásek, co šeptá: "A co ty? Nestojíš na místě? Neprospala jsi náhodou další příležitost být někým lepším?"

A při pohledu do zrcadla vidím, že je toho vlastně docela dost, co by se dalo změnit. Pleť by snesla trochu svěžesti, vlasy možná víc života a upřímně – nová podprsenka by taky nebyla k zahození. Možná bych mohla vypadat mladší, hubenější, pevnější. Takže když už ne kariérně, mohla bych optimalizovat alespoň svůj vzhled. Tomu se říká biohacking.  Ale má tohle být ta „sebeoptimalizace“?

Proč mi nesmí být čtyřicet?

Jenže je mi přes čtyřicet. Proč bych tedy měla být fit jako ve dvaceti? Dvacet už mi bylo. A bylo to fajn, ale teď jsem tady. Se zkušenostmi, pár únavami, navíc a tou podivnou, klidnou spokojeností, která se nedá změřit v žádné tabulce vitality.

Ano, už nemůžu pít jako dřív. A ano, když dva týdny na dovolené žiju na hot-dozích a palačinkách, tělo si to pamatuje. Ale taky si to umím užít. Bez výčitek. Bez plánu, co budu dělat od pondělí jinak.

Nechci se ráno koupat v ledové vodě, večer se šlehat větvičkami a mezi tím optimalizovat, co ještě optimalizované není. Mám ráda své večery s přáteli, víno, knížku, deku. A své děti. Svůj život.

Možná je tohle ta velká pointa, kterou všichni ti „znovuzačínající“ ještě hledají. Že není třeba pořád začínat znovu, když už jste tam, kde jste vždycky chtěli být. Možná jste prostě dorazili. Do svého života. A to je, pokud se mě ptáte, ta největší výhra.

Zdroj: názory autora