Možná se vám někdy stalo, že uprostřed přátelského rozhovoru náhle ztichnete, jakmile na vás padne pozornost ostatních. Nebo máte potíže říct si nahlas o to, co opravdu chcete. A co když v každé složité situaci automaticky hledáte chybu u sebe? Pokud vám to zní povědomě, možná v sobě nesete „neviditelné dítě“.
Tento pojem není lékařskou diagnózou, ale velmi výstižně popisuje životní strategii, kterou si někteří lidé osvojili už v dětství: být raději nenápadný, tichý a nepoutat na sebe pozornost. Proč? Důvody bývají různé – od rodinného napětí, nedostatku bezpečí a lásky, až po pocity viny nebo odmítnutí. Ať už bylo jejich dětství jakkoli, naučili se, že „nejbezpečnější je nebýt vidět“.
Tady je pět typických rysů, které takoví lidé v dospělosti často zažívají:
Pozornost je znervózňuje
Když na ně míří pohledy a lidé jim naslouchají, neprožívají radost, ale paniku. Hlava se jim vyprázdní a jazyk ztuhne. Pozornost je něco, co bylo dříve spojeno s nebezpečím nebo nepříjemnostmi, takže je těžké ji dnes snést – natož si ji užít.
Své potřeby říkají potichu – nebo vůbec
Raději položí otázku, než aby jasně vyjádřili, co chtějí. Místo „Mám chuť na zmrzlinu“ řeknou: „Nepůjdeme někdy na zmrzlinu?“ Tato opatrnost pramení z dávného pocitu, že jejich potřeby nejsou vítané – a tak se je ani v dospělosti neodvažují říct nahlas.
Hledají vinu vždy u sebe
Někdo zruší schůzku a oni okamžitě přemýšlejí, co pokazili. I když situace nemá s nimi nic společného, berou si ji osobně. Neviditelné dítě v nich se totiž kdysi naučilo, že když se něco pokazí, je to pravděpodobně jeho vina.
Nevěří, že je má někdo rád
Projevy zájmu nebo náklonnosti je mohou spíše zneklidnit než potěšit. Cítí se paradoxně nejbezpečněji, když nejsou pro nikoho důležití. Důvod? Nikdy nedostali pocit, že je druzí vítají a chtějí, a tak je těžké tomu uvěřit i dnes.
Nevědí, co chtějí – protože to nikdy nemuseli vědět
Když se jich někdo zeptá na názor, raději se přizpůsobí ostatním. Není to lenost nebo pohodlnost, ale hluboce zakořeněný zvyk nevyčnívat. V dětství byli příliš zaměstnáni tím, aby zůstali neviditelní, a tak si nikdy neudělali prostor poznat sami sebe.
Mít v sobě neviditelné dítě není něco, co si dobrovolně vyberete. Je to obranný mechanismus, který v dětství možná pomáhal přežít. Ale v dospělosti může být na čase se s ním rozloučit. Dovolit si být slyšet, něco chtít, cítit, přát si – a hlavně být vidět.
Zdroj: názory autora
Sledujte nás na sociálních sítích:
