Znáte ten zvláštní pocit? Na papíře je všechno perfektní: máte stabilní práci, vztah, zdraví, střechu nad hlavou. A přesto cítíte neklid, nespokojenost nebo dokonce smutek. Jenže vysvětlit proč, bývá skoro nemožné. A právě tohle tiché „něco není v pořádku“ zná víc lidí, než si myslíte.
Štěstí je zrádně proměnlivý pocit. I lidé, kteří mají objektivně všechno, se často necítí šťastní. Zatímco ti, kteří čelí těžkostem, dokážou prožívat vnitřní klid a spokojenost. Jak je to možné?
V psychologii se mluví o adaptačním efektu – schopnosti člověka přizpůsobit se novým okolnostem. Když se nám daří, zvykáme si na dobré věci až příliš rychle. To, co nás dřív naplňovalo radostí, se po čase stane samozřejmostí. A my tak potřebujeme víc a víc, abychom cítili totéž, co kdysi.
Kvocient štěstí: jednoduchý, ale výstižný pohled
Zkuste se ale na štěstí dívat jako na „kvocient štěstí“. Představte si ho jako zlomkový příklad:
V čitateli je to, co právě prožíváte: momentální radost, hezký rozhovor, úspěch v práci nebo prostě příjemný den. Ve jmenovateli jsou vaše očekávání: to, co považujete za „normální“ nebo „dost dobré“.
Čím vyšší máte očekávání, tím větší je váš jmenovatel a tím menší vychází výsledné „štěstí“. Jinými slovy: čím víc toho máme, tím těžší je cítit opravdovou vděčnost a radost z maličkostí.
Když se zvýší naše úroveň štěstí
Tento model vysvětluje, proč se někdy cítíme nespokojení, i když objektivně máme všechno. Náš práh štěstí se totiž posouvá a my ho doháníme stále rychleji, aniž bychom si to uvědomovali.
A možná právě proto bývají lidé v chladných a tmavých oblastech, kde se žije pomaleji a skromněji, v průměru spokojenější než ti, kdo mají všechno po ruce. Zkrátka si dokážou víc vážit drobných radostí, které my už ani nevnímáme.
Touha po růstu je přirozená. Jen nesmí přerůst v tlak
Touha zlepšovat se je pro člověka přirozená. Chceme růst, měnit se, posouvat hranice. Ale právě to s sebou nese i riziko: nikdy nemáme pocit, že už „to máme“. A tak stále běžíme za něčím dalším: za lepším tělem, lepší prací, lepším partnerstvím.
To ale neznamená, že jsme nevděční nebo že je s námi něco špatně. Naše nespokojenost může být jen signálem, že se posunul náš práh štěstí.
Co s tím?
Zkuste se někdy ohlédnout zpátky, třeba o pět nebo deset let. Co tehdy představovalo vaše sny a cíle? A co z toho dnes máte? Možná zjistíte, že spousta věcí, po kterých jste kdysi toužili, je teď běžnou součástí vašeho života. Možná to není o tom, že vám něco chybí. Možná jste jen zapomněli vnímat to, co už máte.
To, že se občas necítíte šťastní, neznamená, že je s vaším životem něco v nepořádku. Někdy prostě jen potřebujeme znovu naladit svou citlivost na radost. Tu každodenní, nenápadnou, obyčejnou.
Zdroj: názory autora
Sledujte nás na sociálních sítích:
