Jen si to představte. Konečně bude vaše laskavé „ano“ patřit jen věcem, které opravdu chcete dělat. Odmítnutí přece není projevem sobectví, zachraňuje čas i energii!
Už od dětství slýcháme, že hodné děti pomáhají, neodmlouvají a půjčují si své hračky, i když se jim zrovna nechce. I proto možná v dospělosti tak často podléháme chronickému vyhovování. Pokud to není na úkor našeho pohodlí, volného času, svobody ani energie, pak je všechno v pořádku. Avšak realita bývá jiná, že?
Jistě, že ti pomůžu!
Kamarádka chce probrat rozchod, takže místo spánku visíme na telefonu do pozdních hodin a ráno kvůli tomu zaspíme. Potřebujeme zajít na nákup, ale ouha, sousedka poprosí o hlídání potomka. Dobře, večer tedy bude k jídlu chleba s máslem, pro jednou se to přece nezblázní! A ještě je tu šéf – ten žádá po pracovní době dodělat něco, s čím si kolegyně neví rady, tak to uděláme za ní. Co na tom, že jsme měli s partnerem zajít do divadla, on to přece pochopí… Takových situací je denně dost a dost.
O problémy nikdo nestojí
Strach z odmítnutí nebo konfliktů nás nutí přijímat pozvání na nudné večírky, přebírat práci za někoho jiného nebo péct tři plechy domácích koláčů na školní jarmark v době, kdy padáme únavou. Podle odborníků tento vzorec chování pramení z hluboce zakořeněné potřeby sociální sounáležitosti, která byla pro naše předky otázkou přežití (1). Jenže všechno má své meze a když neustále upřednostňujeme potřeby ostatních před svými, nemůžeme se divit, že na náš čas a energii okolí nebere zřetel.
Není ohrožení jako ohrožení
Určitě se sami sebe ptáte, proč je tak těžké říci NE. Odpověď zná mozek. Když se ocitneme v situaci, kdy cítíme tlak na vyhovění, aktivuje se amygdala – centrum zodpovědné za detekci hrozeb. Pocit viny, který následuje po pokusu o odmítnutí, není nic jiného než emocionální reakce na domnělé ohrožení našich sociálních vazeb. Dlouhodobá neschopnost nastavit hranice však vede k chronickému stresu, což přímo souvisí s rizikem vyhoření a větší pravděpodobností kardiovaskulárních potíží (2). A nakonec to razantní NE za člověka vysloví jeho tělo, a to prostřednictvím naprostého vyčerpání nebo nemoci (3). Holt tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne…
Umění diplomatického odmítnutí
Naučit se asertivitě neznamená, že se z vás přes noc stane arogantní a sobecký jedinec. Jde spíše o schopnost rozlišovat mezi tím, co je důležité a co nikoli. Je to uvědomění si toho, že prostě nemusíte vyhovět, přesto si s dotyčným zachováte vřelý vztah. Je to způsob ochrany. I americká psycholožka Harriet Braiker ve svých publikacích uvádí, že lidé s tendencí neustále vyhovovat trpí syndromem „nemoci potěšit“, což je návykové chování, které lze přerušit pouze tréninkem nových komunikačních vzorců (4). Jak na to jít správně? Místo okamžitého souhlasu si zkuste „koupit“ čas. Věta „podívám se do kalendáře a dám ti vědět“ vytvoří prostor pro racionální zhodnocení kapacit bez okamžitého emocionálního tlaku.
Vina je falešný rádce
Nelze popřít, že pocit viny je v tomto procesu největším lhářem. Snaží se nás přesvědčit, že jsme špatní přátelé, neschopní zaměstnanci nebo nedostateční partneři. Ve skutečnosti je vina často jen ozvěnou cizích očekávání. Když kývnete na souhlas jen proto, že se bojíte, vnášíte do vztahu skrytou zášť. Naopak v případě, kdy jasně stanovíte hranice, budete partnerem i okolím paradoxně vnímáni jako důvěryhodnější a respektovanější (5). Je zkrátka potřeba definovat, kde končíte vy a kde začíná ten druhý, a to pro vlastní dobro.
Čas je vzácný
Čas je jedinou komoditou, kterou si za peníze nejde koupit, přesto s ním mnohdy zacházíme, jako by byl nevyčerpatelný. Každé přikývnutí něčemu nepodstatnému je automatický nesouhlas tomu, co má skutečný smysl – ať už je to spánek, koníčky nebo čas strávený s rodinou. Celé to zhoršuje i dnešní doba, protože nás zahlcuje podněty a vyvolává pocit nutnosti digitální přítomnosti. Tak co prostě změnit slovník? Studie publikovaná v časopise Journal of Consumer Research naznačuje, že i drobná změna vyjádření může pomoci. Pokud místo „nemůžu“ použijete „nedělám to“, dáváte najevo, že rozhodnutí vychází z vnitřních hodnot, a ne z vnějších omezení (6).
Začněte ještě dnes
Naučit se odmítat může být zpočátku přinejmenším nepříjemné a prvních pár pokusů vám pravděpodobně způsobí mírné bušení srdce. Ale překonejte to, jde přece primárně o vaše blaho. Pokud se někdo urazí, protože jste odmítli splnit jeho nesmyslný požadavek, vypovídá to více o jeho nárocích než o vaší povaze. Postupným tréninkem zjistíte, že svět se nezřítí, když nepůjdete na třetí teambuilding v měsíci. Naopak, získáte energii, kterou můžete investovat tam, kde na tom skutečně záleží.
Zdroje: (1), (2) https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/18282566/, (3) https://drgabormate.com/book/when-the-body-says-no/, (4), (5) https://psycnet.apa.org/record/2007-00654-009, (6)
Sledujte nás na sociálních sítích:
