Pochybnosti o sobě většinou vnímáme jako něco nepříjemného. Co když ale ne vždy jsou naším nepřítelem? Krátké zastavení a otázka „Nemýlím se náhodou?“ nám mohou zabránit v unáhlených závěrech, zbytečných hádkách i pocitu viny. Naučte se pochybovat o svých prvních reakcích – někdy vám to může překvapivě prospět.
Pochybujete o sobě někdy? Přemýšlíte, jestli jste něco řekli správně, zda jste někoho neurazili nebo jestli jste neměli určitou situaci zvládnout lépe? Pak rozhodně nejste sami.
Pochybnosti k životu patří. Někdy nám mohou znepříjemňovat každodenní život, zejména když se stále vracíme k vlastním chybám a hledáme na sobě něco špatného. Jindy však může být právě krátká pochybnost tím, co nás zastaví před zbytečným závěrem.
Ne každá nejistota totiž znamená, že si nevěříme. Někdy pouze znamená, že jsme ochotni připustit, že věci mohou být jinak, než se na první pohled zdají.
Nedělám z maličkosti katastrofu?
Zapomněli jste na něčí narozeniny. Nestihli jste termín. Udělali jste chybu v práci. Nemáte tolik peněz, kolik jste chtěli dát za dárek. Zrušili jste schůzku, protože jste toho měli příliš.
V tu chvíli může mít člověk pocit, že všechno pokazil. Jedna nepříjemná událost najednou přeroste v celý řetězec katastrofických myšlenek: „Jsem hrozný člověk.“ „Všichni budou zklamaní.“ „Co si o mě teď pomyslí?“ „Proč vždycky všechno pokazím?“
Jenže když se na situaci podíváme s odstupem, často zjistíme, že byla mnohem menší, než se nám v první chvíli zdála. Pomoci může jednoduchá otázka: „Bude mi na tom záležet za pět let?“ Pokud ne, možná není potřeba věnovat tomu několik dalších dní výčitek.
To samozřejmě neznamená, že bychom neměli přiznat chybu nebo se omluvit. Pokud jsme někomu ublížili, je fér to napravit. Ale i zodpovědnost má své hranice. Jedna chyba z nás nedělá špatného člověka. Někdy potřebujeme hlavně připomenout, že život není série dokonale zvládnutých situací.
Nepřikládám tomu příliš velký význam?
Stačí jedna věta a nálada je pryč. „Ty bys potřebovala trochu víc odpočívat.“ „Na tvém místě bych si dával větší pozor.“ „Ty jsi nějaká podrážděná.“ Možná to byla obyčejná poznámka. Jenže v naší hlavě se může během několika vteřin změnit v něco mnohem většího.
„Takže si myslí, že jsem neschopná?“ „Vypadám snad unaveně?“ „Proč mě pořád kritizuje?“ A najednou máme pocit, že proti nám někdo něco má. Jenže jsme si skutečně jistí, že jsme správně pochopili, co druhý člověk řekl?
V odhadování cizích úmyslů nejsme my lidí příliš úspěšní. Každý z nás navíc slyší stejnou větu trochu jinak. Hodně záleží na tom, jakou máme náladu, co jsme předtím zažili a čeho se zrovna obáváme.
Proto může být užitečné dát si před reakcí krátkou pauzu. Možná jsme poznámku pochopili správně. Možná ne. Místo okamžitého uražení můžeme jednoduše říct: „Jak jsi to myslel/a?“ Někdy zjistíme, že za větou nebyla žádná kritika. Jen nešikovně formulovaná myšlenka.
A pokud se ukáže, že skutečně zazněla kritika? Pak se můžeme rozhodnout, zda je oprávněná. I to je mnohem užitečnější než trávit celý večer přemýšlením o jediné větě.
Má tohle vůbec něco společného se mnou?
Představte si běžné ráno v práci. Přijdete do kanceláře a vaše obvykle příjemná kolegyně se na vás sotva podívá. Je odměřená, odpovídá jednoslovně a nevypadá zrovna dobře.
Co vás napadne jako první? „Co jsem udělala?“ „Řekla jsem včera něco špatně?“ „Je na mě naštvaná?“ Možná ano. Ale možná také vůbec ne. Mohla se špatně vyspat. Může mít starosti doma. Něco se jí nemuselo podařit. Může být unavená nebo prostě jen nemít svůj den.
Tohle je jedna z nejčastějších pastí každodenního života: automaticky vztahujeme chování ostatních lidí k sobě. Přitom každý člověk si s sebou nosí vlastní starosti, nálady, radosti i problémy. Ne všechno, co se děje kolem nás, je o nás.
Neberte si všechno osobně
Tohle pravidlo může být překvapivě osvobozující. Když je někdo nepříjemný, nemusí to nutně znamenat, že jste něco udělali. Když vám někdo neodpoví na zprávu, nemusí vás ignorovat. Když se na vás někdo neusměje, nemusí vás nemít rád.
Samozřejmě existují situace, kdy je problém skutečně mezi dvěma lidmi. Právě proto není potřeba si namlouvat, že se nás nikdy nic netýká. Stačí si před vytvořením závěru položit otázku: „Vím to, nebo si to jen domýšlím?“ To je velký rozdíl. Pokud skutečně nevíme, co se děje, nemusíme si automaticky vybrat tu nejhorší možnost.
Pochybnost nemusí znamenat slabost
Často chceme být sebevědomí. Chceme si stát za svým názorem, věřit si a nenechat se rozhodit každou maličkostí. To je samozřejmě příjemné. Sebevědomí ale neznamená, že musíme být přesvědčeni o své neomylnosti.
Naopak. Někdy může být mnohem užitečnější říct si: „Možná to vidím jinak, než to skutečně je.“ Nemusíme okamžitě měnit názor. Stačí připustit možnost, že existuje i jiné vysvětlení.
Místo „Určitě jsem to pokazila“ si můžeme říct „Možná jsem jen unavená a vidím to teď černě.“
Místo „Určitě se na mě zlobí“ můžeme pomyslet „Nevím, co se děje. Možná to se mnou vůbec nesouvisí.“
A místo „Všichni si myslí, že jsem neschopná“ si můžeme položit otázku „Mám pro to nějaký skutečný důkaz?“
Tři otázky pro klidnější hlavu
Až vás příště přepadne nepříjemná pochybnost, zkuste se na chvíli zastavit a zeptat se:
Nedělám z maličkosti příliš velký problém? Neinterpretuji slova druhého člověka příliš osobně? Vím jistě, že se jeho chování týká právě mě?
Někdy zjistíte, že ano. A pak má smysl situaci řešit. Jindy zjistíte, že jste si vytvořili příběh, který vůbec nemusí odpovídat skutečnosti.
A právě tehdy mohou být pochybnosti o sobě překvapivě užitečné. Ne proto, že bychom měli neustále zpochybňovat sami sebe, ale proto, že nám dávají možnost zastavit se předtím, než uvěříme prvnímu vysvětlení, které nás napadne.
Zdroj: názory autora - celý článek
