Lidé o počtu sexuálních partnerů lžou čím dál více

Když přijde řeč na počet intimních zářezů, lidská mysl se okamžitě přepíná do režimu mlžení. Víme to my a vědí to i vědci. Jejich výzkumy dokazují, že zatímco muži mají sklon k hrubému odhadování a zaokrouhlování směrem nahoru, ženy volí metodu konkrétního výčtu jméno po jménu (1). Ovšem i tahle strategie má do pravdomluvnosti daleko. Proč?

Složitá matematika erotických zkušeností

Snaha o precizní rekapitulaci má tu chybu, že opomíjí krátkodobé epizody, které se nepovažují za důležité, proto je výsledný počet hodně zkreslený. Rozdíl v číslech tedy nezpůsobuje pouze záměrná úprava reality, ale i fakt, jakým stylem mozek třídí prožité události.

Prostě zapadnout

Dalším důvodem nepravdivých výpočtů je obyčejná touha nevybočovat z řady. „Lidé se nesnaží lhát nám výzkumníkům, snaží se lhát sami sobě o tom, kým jsou,“ myslí si americká psycholožka Terri Fisher (2). Její studie prokázala zajímavou skutečnost. Ve chvíli, kdy jsou respondenti připojeni k přístroji, o kterém se domnívají, že funguje jako detektor lži, rozdíly v počtech partnerů mezi pohlavími prakticky mizí. Bez tohoto domnělého dozoru však mají muži i ženy tendenci své statistiky přizpůsobovat tomu, co považují za společensky přijatelný průměr své sociální bubliny.

Zapomnětlivost, za kterou nikdo nemůže

Lidská paměť není nafukovací a má svoje limity. Existuje kognitivní zkreslení, kterému se říká teleskopický efekt. Ten zapříčiňuje, že události z dávné minulosti vnímáme jako mnohem čerstvější, nebo na ně naopak úplně zapomínáme, jestliže postrádají aktuální význam pro naši současnou identitu. V kontextu milostných vztahů to vypadá tak, že jednorázové schůzky z mládí prostě z paměťového registru vypadnou (3). Nejde o vědomý klam, ale o přirozený úklid v hlavě. Čím více se naše současné já liší od toho minulého, tím méně jsme schopni si vybavit detaily, které již neladí s naším aktuálním životním stylem. Počet partnerů se tak stává pohyblivým údajem, který se mění podle toho, jak moc si zrovna vážíme své minulosti a jak ji chceme prezentovat před vlastním svědomím nebo partnerem.

Mýtus o zlaté střední cestě

Někteří neupravují pravdu proto, aby vypadali jako neodolatelní svůdníci nebo ztělesněný vzor čestnosti, ale aby nevybočovali z davu. Obavy z toho, že sexuálních zážitků je moc nebo naopak příliš málo, vyúsťují v chybnou interpretaci společenských norem (4). Často se domníváme, že ostatní jsou mnohem aktivnější či zdrženlivější, než jsou ve skutečnosti. A přesně tohle nás nutí lhát. Úprava čísel je tak vlastně obranným mechanismem, který nás chrání před pocitem izolace v komunitě, která o intimitě mluví sice nahlas, ale málokdy zcela upřímně. Snaha o nevinnou průměrnost tady vede na celé čáře.

Budování digitální přetvářky

Paradoxem dnešní doby je, že ačkoli o sobě na internetu prozrazujeme téměř vše, v otázkách sexuality nejsme schopní přiznat barvu ani svým nejbližším. Digitální éra s sebou přinesla permanentní srovnávání, které však není založeno na realitě, ale vyretušovaných profilech. Tato neustálá sebereprezentace nás nutí k pečlivým úpravám našeho minulého soukromí. Jestliže naše digitální historie působí spořádaně a lineárně, cítíme potřebu tomu přizpůsobit i vyprávěný příběh o počtu milenců (5). Bojíme se, že jedna „nepovedená“ kapitola by dokázala znehodnotit celý zbytek našeho pečlivě budovaného životopisu.

Nová identita se hodí vždycky

Pravda o počtu partnerů je nakonec méně o matematice a více o tom, kým chceme v danou chvíli být. Psychologické studie naznačují, že lidé s vyšší mírou sebeúcty pociťují menší potřebu svá čísla zkreslovat, bez ohledu na to, jak vysoká či nízká jsou (6). Úprava milostné minulosti je pro některé tichým voláním po přijetí, které si namísto u ostatních musíme nejdříve vybojovat sami u sebe.

Proč na číslech ve skutečnosti nezáleží

Honba za přesným součtem je často slepou uličkou, která nás odvádí od podstaty kvalitního vztahu. Ve skutečnosti nikoho nedefinuje seznam lidí, se kterými sdílel postel, ale schopnost budovat hluboké spojení s tím, kdo vedle něj leží právě teď. Pokud se zbavíme potřeby neustále srovnávat své statistiky s fiktivními tabulkami, zjistíme, že pravda je osvobozující ne proto, že je správná, ale protože je naše. Minulost by měla sloužit jako zkušenost, nikoli jako břemeno nebo důvod k vymýšlení pohádek. Vztah postavený na upřímnosti k sobě samému je mnohem pevnější než ten, který stojí na základech z upravených čísel a strachu z toho, co by si pomysleli ostatní, kdyby znali všechno.