Když nám někdo svěří svůj problém, máme přirozenou potřebu pomoci. Chceme nabídnout radu, povzbuzení, možná i rychlé řešení. Snažíme se být oporou. A právě v těchto chvílích často sáhneme po větách, které sice znějí jako útěcha – ale ve skutečnosti mohou druhého člověka ještě víc zatížit. Ne proto, že bychom to mysleli zle. Naopak! Většinou vycházejí z empatie. Jenže slova mají váhu. A někdy nevědomky můžeme znít, jako bychom hodnotili, co si druhý „má“ nebo „nemá“ myslet, cítit či dělat.
Proč na tom záleží? Protože právě v těžkých chvílích jsme nejzranitelnější. Potřebujeme být vyslyšeni, nikoli opravováni. Ač to není vždy snadné, naučit se mluvit (a hlavně naslouchat) citlivěji je jedním z největších darů, které můžeme druhým dát.
Pojďme se podívat na pět běžných frází, které mohou vyznít kriticky, nebo shazují prožívání druhého. A hlavně na jemnější alternativy, které otevírají cestu k opravdovému porozumění.
„Vím přesně, jak se cítíš.“
Tahle věta zní jako podpora, ale ve skutečnosti uzavírá prostor pro sdílení. Nikdo z nás totiž nemůže doopravdy vědět, co druhý prožívá. Každý z nás má svůj příběh, jinou citlivost, jiný kontext. Zkuste místo toho říct: „Jistě to musí být těžké. Chceš o tom mluvit?“
„Aspoň máš...“
Tady přichází dobře míněná snaha najít světlo na konci tunelu. Ale ve výsledku tím říkáme, že ten druhý by si vlastně neměl stěžovat. A to není to, co v tu chvíli potřebuje slyšet. Lepší varianta je: „Rozumím, že tě to bolí. Jestli chceš, jsem tu s tebou.“
„Kdybych byla na tvém místě…“
I tahle rada je obvykle míněna upřímně. Jenže co funguje nám, nemusí fungovat druhému. Navíc to může znít jako výtka – že jeho způsob je horší. Zkuste spíš: „Co bys s tím chtěla udělat? Chceš o tom společně popřemýšlet?“
„Ty vždycky! / nikdy …!“
Zobecňující věty ve vypjatých chvílích zní jako rozsudek. Vztahují se na minulost, ale nepomáhají v přítomnosti. A místo aby motivovaly, často ještě více zatlačí druhého do kouta. Změňte to třeba takto: „Všimla jsem si, že se to občas opakuje, a mrzí mě to. Pojďme zkusit vymyslet, jak to udělat jinak.“
„Udělej to jako…“
Srovnávání s ostatními je toxické, i když je zabaleno do rady. Nikdo nechce slyšet, že má být jako někdo jiný. Odebírá to pocit jedinečnosti a vlastní hodnoty. Citlivější alternativa: „Možná by ti pomohlo zkusit to trochu jinak. Co myslíš ty?“
Malý závěr s velkým dopadem
Být oporou neznamená rozdávat rady nebo rychlá řešení. Někdy úplně stačí být tichým svědkem bolesti, posluchačem bez posuzování. Síla není v tom, co řekneme, ale v tom, jak nasloucháme.
Vztahy nejsou o dokonalých slovech. Jsou o tom, že když je někomu těžko, necítí se sám. A to dokážeme i bez jediné věty.
Zdroj: názory autora
Sledujte nás na sociálních sítích:
