Touha po blízkosti je v nás zakořeněná. Chceme, aby nás druzí milovali, viděli, slyšeli. Chceme cítit, že někam patříme. Ale někdy si vybereme špatného člověka – a pak to bolí.
Dali jsme do vztahu hodně: čas, energii, naděje. Věřili jsme, že je to vzájemné. A přesto se jednoho dne přistihneme u pocitu, že o nás ten druhý vlastně nikdy opravdu nestál. To poznání je jako studená sprcha – nečekané, bolestivé, ale zároveň osvobozující.
A není to hloupost. Není to naivita. Je to lidskost. Hledat lásku není slabost, je to odvaha. Ale právě proto si zasloužíme vědět, kdy už dál nedávat tam, kde se nám to nikdy nevrátí.
Nezájem, který nejde přehlédnout
Když na nás někomu záleží, chce nás poznat. Nejen povrchně, ale do hloubky. Zajímá se, ptá se, naslouchá. Vnímá naše radosti i starosti, byť by neznal každé jméno nebo detail z našeho dne. Ale pokud se ten druhý nezajímá, neptá se, není to tím, že by byl uzavřený. Jen se možná prostě nechce otevřít.
Vztah, který táhne jen jeden
Všechno organizujete vy. Schůzky, zprávy, rozhovory, omluvy. Vy jste ten motor, bez kterého by se nic nestalo. Jenže vztah není jednostranná jízdenka. Měl by být jako tanec – dva lidé, kteří se střídají v krocích, někdy vedou, jindy následují. Když se ale jeden jen veze a druhý tlačí celý tanec před sebou, začne to bolet. A hlavně to unavuje.
Nechávají vás tápat, místo aby vás přijali
Láska není o tom, mít vždycky pravdu. Ani o tom, chtít partnera předělat k obrazu svému. Je o přijetí. O respektu, který nezmizí, když si dovolíte být sami sebou. Pokud vás někdo shazuje, když řeknete svůj názor, pokud vás trestá tichým opovržením, když nezapadnete do jeho představy, není to láska. Je to manipulace.
Nejste jejich priorita
Lidé si na vás udělají čas, pokud chtějí. Nemusí psát každý den, nemusí vás zasypávat květinami nebo dárky. Ale když víte, že jste v jejich mysli, i když jen jednou větou, úsměvem, dotekem, cítíte, že vám místo v jejich životě patří. Když to ale nevidíte ani neslyšíte, když se cítíte jako poslední možnost místo první volby, pak to nejspíš tak opravdu je.
Je těžké si přiznat, že jsme někomu dali víc, než jsme dostali zpět. Ale není to naše chyba. A hlavně není pozdě to změnit. Lidé, kterým na nás opravdu záleží, se neptají, jak být s námi. Prostě jsou. Někdy je potřeba pustit to, co nás táhne dolů, abychom mohli znovu dýchat.
Zdroj: názory autora
Sledujte nás na sociálních sítích:
