Mám dvě dcery a jednu takovou ambici. Chtěla bych, abychom byly kamarádky. Ano, já vím, je to dvousečné – mít respekt jakožto rodič a zároveň vyvolávat takovou míru důvěry, abychom si mohly všechno říct a byly „kámošky“. Výchova? Nevýchova? Hlavně to nepodělat, žeano.
Mno, vzhledem k tomu, že mojí starší bude šest a mladší dva roky, zatím se jisté „holčičí spiklenectví“ rýsuje spíš s tou větší. Většinou má podobu společného úniku před batoletem do kina, divadla nebo jen do jejího pokojíčku k naší oblíbené knížce „Justýnka a asistenční jednorožec“.
Za zavřenými dveřmi, na které mladší sestra buší, aby nám mohla rozverně přerušit naši vzácnou společnou chvilku, probíráme různá zásadní holčičí témata: šatičky, poníci, tancování, princezny, sponky do vlasů a občas dojde řeč i na kluky. Zatím mi dcerka jen plaše vyjmenovává, s kým si odpoledne hrála na pískovišti ve školce a já trpělivě naslouchám.
Ano, zatím prostě jen naslouchám. A radím. To by mohla být dobrá cesta k tomu, abychom jednou byly nejen máma a dcera, ale taky prostě kamarádky, že? No, to bude krása, až i já budu moci za ní přijít a svěřit se jí s nějakým trápením! Ale to je vážně hudba budoucnosti…
To bych ovšem nebyla já, abych neudělala zcela neplánovaný experiment. Včera jsem měla den blbec. Ne, to nebyl den blbec – to byl den korunovaný vůl! Všechno špatně. Na, co jsem šáhla, to jsem pokazila. Je asi zbytečné dávat konkrétní příklady, ale šlo o takové to typické řetězení nepříjemností, které vám definitivně zničí náladu a sebevědomí. Ty chvíle, kdy bych si – jakožto bývalá kuřačka – s chutí zapálila alespoň tři cigarety naráz, ale v té špatné konstelaci hvězd bych pravděpodobně nedopalkem založila požár.
Inu, v tomto rozpoložení jsem vyzvedávala dcerku ve školce. Cestou domů mi vždy vypráví, co se v instituci dělo. Tentokrát jsem však místo obligátního dotazu: „Tak, co bylo ve školce?“ vydechla: „Já měla příšerný den.“ Dcerka nestihla říct ani vorta a já na ní vysypala všechny své akutní šlamastyky.
Moje malá rozumbrada se zhluboka nadechla a pravila: „Maminko, ty máš tedy život…“ Zaradovala jsem se: je to opravdová kámoška! Vyslechne, uklidní…Ovšem dcerka dodala: „Už mi o něm nikdy nevyprávěj, prosím.“
Dobrá. Tak pár let budeme ještě diskutovat o ponících, no.
Matka na pokusy
HanKa je reklamní textařka a máma dvou malých dcer.
Kdysi psala blog, nyní své postřehy ventiluje hlavně na svůj Facebook.
Nerada dělá z rodičovství vědu, ale co si budeme nalhávat – on to je svého druhu pokus.
Sledujte nás na sociálních sítích:
