Vědci z Oxfordu a Seattlu popsali, jak se mozek nevidomých lidí učí „vidět“ pomocí zvuku. Pro člověka se zdravýma očima není důležité, aby u pohybujících se těles vnímal jemné zvukové rozdíly. Ale jakmile přijde o zrak, od narození či v průběhu života, centrum pro vyhodnocování zvuku výrazně pozmění svou strukturu neuronů a začne mnohem intenzivněji vnímat tzv. Dopplerův efekt.
Ten popsal fyzik Doppler už v polovině devatenáctého století. Učebnice fyziky se ho snaží žákům prakticky přiblížit na vnímání zvuku sirény projíždějící sanitky.
Pomoc pro mozek
Při Dopplerově efektu jde o to, že přijímač vnímá zvuk (signál) vysílaný pohybujícím se vysílačem v jiné vlnové délce a frekvenci, než v jaké ho zdroj vysílá.
Na příkladu se sanitkou je to velmi patrné. Když sanitka projíždí kolem člověka, vnímá její zvuk během pohybu jako proměnlivý. Sanitka však vysílá stále stejnou melodii. Mozku však v dálce zní výrazně jinak než v momentě, kdy projíždí kolem něj.
Ke změně vlnové délky zvuku u pohybujících se těles dochází vždy. Vidoucí člověk je ale vědomě nevnímá tak silně jako nevidoucí. U něj se centrum pro zpracování zvuku výrazně zbystří, takže pomáhá mozku vytvářet si představu o okolí, i když ho nevidí.
Představa o prostoru díky zvuku
Někteří nevidomí lidé si dokonce vytvoří jakýsi druh echolokace. Vydávají mlaskavé zvuky, které se odráží od okolních objektů a pomáhají jim získat představu o prostoru.
„Pro vidoucí osobu není tak důležité, aby měla přesnou reprezentaci zvuku, protože jí oči pomáhají rozpoznat objekty kolem, zatímco nevidomí jedinci dostávají do mozku jen sluchové informace. To nám poskytuje představu, jaké změny v mozku vysvětlují, proč nevidomí lidé lépe vnímají a rozlišují zvuky v prostředí,“ tvrdí doktorka Kelly Chang z University of Washington.
Sledujte nás na sociálních sítích:
