Máte rádi pořádek, plánování a pocit, že máte věci pod kontrolou? Pak nejste sami. Touha řídit svůj život je naprosto přirozená. Problém nastává ve chvíli, kdy se z organizovanosti stane životní strategie a každá nepředvídatelná situace začne působit jako osobní útok vesmíru. Jak poznat, že máte ke kontrole možná o něco blíž, než by bylo zdravé? Některé signály jsou překvapivě nenápadné.
Přiznejme si to rovnou: mít věci pod kontrolou je příjemné. Když víme, co nás čeká, máme plán a všechno běží podle představ, svět se zdá být mnohem bezpečnější. Kalendář je přehledný, úkoly odškrtané a život se tváří, že spolupracuje.
Jenže život má jednu nepříjemnou vlastnost. Velmi často si dělá, co chce.
Proč máme tak rádi pocit kontroly?
A právě tady začíná boj všech milovníků kontroly. Nejde o lidi, kteří si doma vedou tabulku na skladování těstovin podle data expirace. Tedy většinou ne. Často jde o úplně běžné osoby, které jen trochu hůř snášejí nejistotu, čekání nebo skutečnost, že ostatní lidé nejsou dálkově ovladatelní.
Pokud se poznáte v některém z následujících bodů, možná patříte do klubu těch, kteří mají kontrolu o něco raději než většina ostatních.
Nové věci? Raději osvědčená klasika
Někteří lidé milují experimenty. Objednají si neznámé jídlo, vyrazí na dovolenou do země, kterou neumí ani vyslovit, a považují to za dobrodružství.
Pak jsou tu ti druzí. Pokud jste našli restauraci, kde vaří vaše oblíbené jídlo, proč riskovat zklamání jinde? Když se vám líbí jeden hotel, proč zkoušet nový? A pokud existuje osvědčená značka kávy, není snad důvod testovat dalších dvacet.
Na tom samozřejmě není nic špatného. Rutina šetří energii a snižuje riziko nepříjemných překvapení. Jenže někdy nás právě snaha vyhnout se nejistotě připravuje o zajímavé zážitky. A občas zjistíme, že to, čeho jsme se báli, bylo ve skutečnosti mnohem lepší než původní plán.
Hněv není váš kamarád
Zatímco někteří lidé umí během pěti sekund dát jasně najevo, že překračujete jejich hranice, jiní raději nasadí diplomatický úsměv a později si doma třikrát přehrají celý rozhovor v hlavě.
Kontrolovat emoce bývá považováno za známku vyspělosti. Jenže emoce mají svůj význam. Hněv například často upozorňuje na situace, které nám nejsou příjemné nebo které považujeme za nespravedlivé.
Lidé, kteří potřebují mít vše pod kontrolou, se někdy bojí dát najevo naštvání. Mají pocit, že jakmile emoce převezmou řízení, ztratí nad situací vládu. Výsledkem pak bývá spíše tiché dusno než otevřený konflikt.
A upřímně? Občas je krátká a jasná reakce mnohem zdravější než několikadenní vnitřní monolog.
Čekání je forma mučení
Fronta v obchodě. Zpožděný vlak. Lékař, který má skluz. Balíček, který měl dorazit včera. Pro některé lidi jde o drobné nepříjemnosti. Pro milovníky kontroly je to téměř filozofická krize. Čekání totiž znamená jediné: nemůžete nic dělat. Situace není ve vašich rukou a nezbývá než ji přijmout. A právě to bývá nejtěžší.
Je zvláštní, kolik energie dokážeme investovat do rozčilování nad věcmi, které stejně neurychlíme ani o minutu. Přesto to děláme. Jako by někde hluboko uvnitř existovala naděje, že dostatečně intenzivní nespokojenost přiměje metro přijet dřív. Nepřiměje.
Důvěra není úplně vaše silná stránka
Delegovat úkoly? Spolehnout se na někoho jiného? Věřit, že to druhý udělá správně? To zní skoro jako hazard. Lidé s větší potřebou kontroly často věří především sami sobě. Vědí totiž přesně, jak chtějí, aby věci dopadly. A zároveň vědí, že ostatní mají nepříjemný zvyk dělat věci po svém.
Jenže dlouhodobě je velmi vyčerpávající nést všechno na vlastních bedrech. Nejen pracovní povinnosti, ale i odpovědnost za každý detail života.
Důvěra je vždycky trochu risk. Ale bez ní se svět rychle zmenší na prostor, ve kterém musíte zvládnout úplně všechno sami.
Nejistý výsledek vás znervózňuje
Žádost o práci. Přijímací pohovor. Čekání na rozhodnutí. Situace, ve kterých někdo jiný drží v rukou výsledek, bývají pro „kontrolory“ mimořádně nepříjemné. Najednou nezáleží jen na vašem výkonu. Do hry vstupují názory, preference a rozhodnutí dalších lidí. A to je prostředí, které nelze naplánovat ani spočítat.
Přitom právě tyto situace často přinášejí největší životní změny. Některé dveře se otevřou, jiné zůstanou zavřené, ale ne vždy je to špatně. Někdy až s odstupem času zjistíme, že rozhodnutí, které nás tehdy zklamalo, nás ve skutečnosti nasměrovalo správným směrem. Jen to bohužel není možné zanést do excelové tabulky předem.
Odpočinek? A k čemu je to dobré?
Ležet na gauči a nedělat vůbec nic. Pro někoho sen. Pro jiného ztracené odpoledne. Lidé orientovaní na výkon a kontrolu často vnímají odpočinek jako něco, co je potřeba si zasloužit. Pokud není hotovo všechno, co bylo na seznamu, relaxace působí téměř podezřele.
Jenže lidský mozek nefunguje jako stroj. Potřebuje čas na regeneraci, zpracování informací i obyčejné nicnedělání. Právě během zdánlivě neproduktivních chvil často vznikají nejlepší nápady, řešení problémů nebo kreativní myšlenky.
Ironií osudu je, že lidé, kteří se snaží mít vše pod kontrolou, si někdy nejvíce pomohou právě tehdy, když kontrolu na chvíli pustí.
Kontrola není nepřítel, ale ani řešení všeho
Touha mít svůj život pod kontrolou není špatná. Pomáhá nám plánovat, dosahovat cílů a vytvářet pocit stability. Problém nastává až tehdy, když začneme věřit, že můžeme kontrolovat úplně všechno. Protože nemůžeme.
A možná je to dobře. Koneckonců, některé z nejlepších zážitků vznikají právě ve chvílích, které jsme neplánovali. Některá setkání, příležitosti i životní zvraty přicházejí bez varování a bez našeho svolení. Což je pro milovníky kontroly sice trochu nepříjemná zpráva, ale zároveň i důvod, proč život není tak nudný.
Zdroj: názory autora - celý článek
