Psychologický mýtus replikovaný veřejností, že jsou jedináčci lidé sebestřednější a sobečtější než ti, kteří mají více sourozenců, začali šířit světem před sto lety američtí vědci. Je to však blábol, který nemá statistické podklady. Mezi lidmi majícími jednoho či více sourozenců je zrovna tolik narcistických sobců jako mezi jedináčky. A naopak. Mezi jedináčky je zrovna tolik altruistů jako mezi lidmi, kteří se narodí do rodiny s více sourozenci.
Psychologové z Winchesteru srovnali šest stovek jedináčků s dvanácti sty osob, které mají sourozence. Testovali u nich nacistické spektrum osobnosti, především tendenci k samolibosti a sebeobdivu či náchylnost k soupeření. Mezi oběma skupinami nebyly žádné statistické rozdíly. Narcisové jsou mezi jedináčky zastoupeni tak hojně jako mezi lidmi, kteří mají sourozence.
Studii publikoval odborný časopis Social Psychological and Personality Science.
Jedináčci versus sourozenci
U jedináčků nebyla potvrzena vyšší míra neschopnosti spolupracovat, nedostatek zralosti, přílišná autonomie, neschopnost ovládat se na úkor druhých, přehnaná potřeba ovládat či vést apod.
U lidí bez sourozenců ale byla potvrzena vyšší motivace něčeho dosáhnout a větší schopnost přizpůsobit se novým podmínkám.
Obě skupiny také vykazovaly průměrně stejné IQ, stejnou míru úzkostí, mindráků a problémů s chováním.
„Jsou často vnímáni jako sobečtí, rozmazlení, úzkostní, nespolečenští a osamělí. A má profese za to může být zčásti právem viněna,“ tvrdí psycholožka doktorka Ana Aznarová z Winchester University, která výzkum vedla.
Teorii o zhoubném vlivu jedináčkovství na lidskou psychiku zavedl v minulém století Granville Stanley Hall, první prezident Americké psychologické asociace. Prohlásil, že být jedináčkem je psychickým onemocněním samo o sobě. Prohlásil to bez kvantitativních důkazů na základně několika málo případových studií.
