Dnešní doba přeje dokonalosti, kterou matky často projektují na své děti skrze displeje telefonů. Neustálé focení a honba za lajky však u potomků vytváří nezdravý vztah k vlastnímu tělu i k estetické chirurgii.
V digitální éře sociálních sítí se zrcadlo definitivně přesunulo z koupelen do našich dlaní. Fenomén „selfie maminek“, tedy žen, které svůj život, emoce a vizuální image neustále propagují na sítích, vypadá jako běžná neškodná věc. Ale není. Dopad na vývoj citlivé dětské psychiky je tu hlubší, než by se mohlo na první pohled zdát. Dospívající vyrůstající v prostředí, kde je fyzická krása hlavní sociální měnou a každá drobná nedokonalost se maže filtrem během vteřiny, začínají vnímat svůj obličej jako nekonečný projekt k vylepšování.
Jablko nepadá daleko od stromu
Odborníci varují, že pokud matka tráví hodiny denně úpravou fotografií, zkoumáním nejlepších úhlů a otevřeně kritizuje své vrásky před dětmi, potomek tento návyk automaticky přejímá za svůj (1). Takový mezigenerační přenos nespokojenosti vede k dřívějšímu zájmu o invazivní zákroky, které mají za cíl jediné - přiblížit se nereálnému digitálnímu ideálu, co vlastně v reálném světě vůbec neexistuje. Je to nebezpečný koloběh, kde se přirozenost stává nepřítelem a digitální iluze jedinou akceptovatelnou normou.
Když filtr přestává stačit
Psychologové před několika lety definovali alarmující pojem „Snapchat dysmorfie“. Jde o specifický psychický stav, kdy pacienti vyžadují plastické operace nikoli proto, aby vypadali jako filmové hvězdy, ale aby se podobali svým vlastním vyfiltrovaným verzím z mobilních aplikací (2). U dětí „vlivných“ žen je tento tlak ještě umocněn neustálým srovnáváním s ostatními vrstevníky na síti, což ničí jejich přirozené sebevědomí hned v zárodku. Matka, která své dítě fotí v aranžovaných pózách a následně snímky retušuje, vysílá drtivý signál - tvá přirozenost není pro tento svět dostatečně dobrá.
Nedokonalosti řeší skalpel a injekce
Přesně toto chování vede k rozvoji tělesné dysmorfické poruchy, která se projevuje chorobným zaměřením na domnělé vady vzhledu. Statistiky ukazují, že mladí lidé vystavení vysoké míře sebeprezentace svých rodičů mají tendenci vyhledávat estetické kliniky již v dospívání (3). Ve většině případů se jedná hlavně o výplně rtů či úpravy nosu. Tyto zákroky dříve patřily výhradně zralejším ročníkům, dnes je však vyžadují teenageři, kteří chtějí „opravit“ to, co algoritmus označil za vadu. Chirurgický zákrok se tak stává prvním řešením problému, který je ve skutečnosti hluboce psychologického rázu.
Rodič jako vzor (ne)spokojenosti
Dospívající své rodiče napodobují, což není vždycky dobře. Pokud vidí, že matka podmiňuje svou dobrou náladu počtem srdíček pod fotkou, nebo se pravidelně vrací z klinik s obvazy a otoky, začnou brát plastickou chirurgii jako běžnou součást rutinní hygieny. Zásadní problém nastává v momentě, kdy se skalpel stává univerzálním nástrojem na jakékoli psychické nepohodlí či sociální nejistotu. Místo budování vnitřní odolnosti se dítě učí investovat do vnější fasády, čímž si otevírá cestu k trvalé frustraci. Studie (4) zaměřené na moderní rodinu potvrzují spojitost mezi časem stráveným na vizuálních platformách a ochotou podstoupit operaci. U dcer matek posedlých selfie kulturou je pravděpodobnost zájmu o estetickou medicínu až trojnásobně vyšší.
Past, do které lze snadno spadnout
Plastika jako forma „sebelásky“ je pochopitelně zhoubná představa. Žádný potomek by neměl mít pocit, že tělo je jen nástrojem k získání pozornosti. Pokud maminka navíc sdílí intimní fotky dítěte pro zvýšení dosahu, učí ho, že jeho hodnota je definována pohledem zvenčí. Tento mechanismus vytváří závislost na virtuální pozornosti, kterou v dospělosti není snadné ukojit běžnými úspěchy. Když jedinec zrovna nepoutá pozornost svým upraveným zevnějškem, cítí se doslova neviditelný.
Jak vystoupit z bludného kruhu?
Vymanit se z tohoto kolotoče nemusí vyžadovat radikální zákaz telefonů, podstatná je tu hlavně proměna rodinných hodnot. Estetická chirurgie by vždy měla zůstat svobodnou volbou dospělého, a ne náplastí na dětské pocity nedostatečnosti. Odborníci radí rodičům, aby omezili kritiku vlastního vzhledu a kladli důraz na vnitřní kvality. Důležité je naučit své ratolesti rozlišovat mezi digitálním světem a skutečností, která je sice občas nedokonalá, ale o to cennější.
Čas off-line svede divy
Když rodič odloží telefon a věnuje se aktivitám, kde vzhled nehraje roli, dává svým dětem šanci vybudovat si zdravou integritu. V opačném případě hrozí, že budoucí generace budou vypadat jako identické kopie bez špetky autenticity. Cesta k sebevědomí totiž nevede přes operační sál, ale přes přijetí faktu, že reálný život je fascinující právě ve své přirozené nedokonalosti, kterou žádný digitální snímač nikdy nedokáže věrně zachytit.
Zdroje: (1) https://www.psychologytoday.com/us/blog/no-more-fomo/202312/the-effects-of-social-media-use-on-teens-body-image, (2) https://www.sciencedaily.com/releases/2018/08/180802141601.htm, (3) https://www.theguardian.com/technology/2021/sep/18/teenage-girls-body-image-and-instagrams-perfect-storm, (4) https://www.frontiersin.org/journals/psychology/articles/10.3389/fpsyg.2019.01052/full
Sledujte nás na sociálních sítích:
