Neurologové z Humboldtovy univerzity v Berlíně přišli na kloub tomu, proč se člověk nemůže sám polechtat. Lechtání vlastní rukou totiž vnímá jako každý jiný dotek vlastního těla. Tedy jako něco příjemného, co nepředstavuje hrozbu. Mozek totiž nepředpokládá, že tělo chce ublížit samo sobě. Vedle toho lechtání od druhých je vnímáno jako hrozba, proto ho provází obrovské vnitřní napětí. Jenže protože nás většinou lechtají velmi blízcí lidé, napětí je provázeno také velkým uvolněním, které se pak demonstruje navenek smíchem.
Když člověka lechtá někdo druhý, mozek to hodnotí jako hrozbu. Dochází k obranné reakci, jisté formě strnulosti a zároveň potřebě uniknout. Ale protože mozek brzy vyhodnotí, že dotyčný nám nechce ublížit, dojde ke zmatku, napětí je provázeno uvolněním, které se navenek demonstruje nekontrolovaným smíchem. Naproti tomu, když nás polechtá úplně cizí člověk, nesmějeme se, většinou se dost vyděsíme a projevujeme silnou nevoli verbální či nonverbální.
Neurolog Michael Brecht z Humboldtovy univerzity sledoval mozky laboratorních hlodavců ve chvíli, kdy je lechtala lidská ruka. Hlodavci vykazovali podobné reakce jako děti. Strnulost a potřebu utéct. Když ale sledoval mozky při sebelechtání, zjistil, že dochází k okamžité inhibici v centru, které vyhodnocuje cizí dotek jako hrozbu.
Lechtání jako test důvěry
Právě lechtání je také testem důvěry v druhého člověka. Mnoho lidí, zvláště těch velmi lechtivých, odmítá dovolit komukoli dotýkat se jeho nejcitlivějších míst. Dovolí to maximálně sexuálnímu partnerovi, tedy tomu, který je mu nejblíže a který si získá absolutní důvěru. Čím nedůvěřivější člověk, tím bývá lechtivější. Tedy tím silněji odpudivě reaguje na cizí dotek. Dotek cizí rukou na citlivých místech totiž jeho mozek vyhodnocuje jako vážnou hrozbu.
„Když lechtáme sami sebe, mozek to vnímá jako sebedotek, tedy neohrožující a nepodstatný dotek. Psychologicky vzato lechtání vede ke střetu opačných impulzů blízkosti a útěku. Neurologicky cítíme jak smyslnost, tak bolest. To vede k obrovskému napětí, které se uvolňuje nekontrolovaným smíchem,“ vysvětluje psycholog Michael Titze.
