Dříve se mělo za to, že babička patří k plotně a dědeček do dílny. Dnes ale víme, že čas s vnoučaty funguje jako nejlepší elixír pro unavené neurony a přirozený doping pro bystrou a svěží mysl.
Doplňky stravy, přírodní prostředky nebo nekonečné luštění křížovek v obývacím pokoji? Asi to má něco do sebe, ale skutečná revoluce v péči o stárnoucí mozek se odehrává na pískovištích, u dětských knížek, veselých říkanek a při nekonečném vysvětlování, proč je nebe modré a pes štěká.
Hlídání s léčivým efektem
Je to dokonalé spojení příjemného s užitečným. Interakce mezi prarodiči a vnoučaty totiž představuje unikátní kognitivní stimulaci, která nutí mozek přepínat mezi různými typy úkolů rychlostí, jakou by při sledování televizních seriálů nikdy nevyvinul. Když senior hlídá malé dítě, musí být neustále ve střehu, připravovat svačiny, vymýšlet zábavu a vycházet vstříc potřebám někoho, kdo vnímá svět úplně jinýma očima. Taková komplexní zátěž je pro šedou kůru mozkovou úžasný nenahraditelný trénink.
Babi a dědo, dnes si budeme hrát!
Věřte, nebo ne, pravidelná (nikoli však vyčerpávající) péče o vnoučata může výrazně snížit riziko vzniku kognitivního úpadku. Rozsáhlý australský výzkum (1) odhalil, že babičky, které tráví hlídáním vnoučat jeden den v týdnu, dosahují v testech kognitivních schopností a paměti mnohem lepších výsledků než ty, které se vnoučatům nevěnují vůbec. Sociální zapojení v rámci rodiny má tedy přímý dopad na myšlení, koncentraci i schopnost řešit problémy. Mozek zkrátka pod tlakem dětské zvídavosti odmítá zestárnout a raději se adaptuje na nové podněty, které mu malí průzkumníci servírují.
Hormonální láskyplný doping
Hlídání vnoučat vlastně není jen o logice a postřehu, ale i něžné blízkosti. Při objímání, společném smíchu nebo jen tichém pozorování přírody a zvířátek dochází k vyplavování oxytocinu, kterému se často přezdívá hormon lásky nebo vazby. Oxytocin má však i méně známou funkci – působí proti stresu a zánětlivým procesům v těle, proto je i velkým přítelem mozkových buněk, kterým stres vyloženě ubližuje (2). Kromě oxytocinu se ke slovu dostává také dopamin, jenž motivuje a odměňuje pocitem skutečného štěstí i sounáležitosti.
Pohyb svede divy
Zvýšená produkce šťastných hormonů v kombinaci s fyzickou aktivitou, kterou běhání kolem dětí nutně vyžaduje, vytváří ideální prostředí pro neuroplasticitu, tedy schopnost mozku vytvářet si nová spojení mezi neurony i v pokročilém věku. Zatímco stereotypní denní režim bez výrazných podnětů vede k postupnému „zakrnění“ určitých mozkových drah, nepředvídatelnost dětského chování přemlouvá mozek k neustálé přestavbě. S trochou nadsázky se proto dá říci, že každá postavená věž z kostek a každá přečtená pohádka o perníkové chaloupce přikládá pomyslné polínko do ohně mentální vitality.
Je nutné znát své limity
I u hlídání vnoučátek platí, že všeho moc škodí. Aby byl benefit pro mozek skutečně pozitivní, musí se jednat o činnost přinášející radost, nikoli břemeno, které prarodiče drtí. Stejná studie, která vyzdvihovala přínos jednodenního hlídání, totiž varovala i před opačným extrémem. Prarodiče, kteří měli děti na starosti pět a více dní v týdnu, vykazovali v kognitivních testech horší výsledky. Nadměrná fyzická a psychická zátěž totiž způsobuje vyčerpání, které mozek spíše tlumí, než aby ho stimulovalo. Klíčová je rovnováha a nastavení jasných hranic mezi pomocí rodině a vlastním životem.
Stáří vpřed!
Hodně dnešních seniorů bývá pracovně stále aktivních nebo má vlastní bohaté zájmy. Pokud se hlídání stane povinností, která vytlačuje čas na vlastní regeneraci a sociální kontakty s vrstevníky, pak se benefity vytrácejí. Izolace od vlastních přátel výměnou za permanentní roli chůvy není pro mozek ani psychiku kdovíjak přínosná. Ideální scénář vypadá tak, že prarodič přichází k vnoučatům s energií a chutí do hry, a po skončení hlídání má prostor pro svůj vlastní svět. Právě tato pestrost a střídání rolí udržuje mysl flexibilní a odolnou vůči projevům stárnutí.
Stopka depresím
Když všechno funguje, jak má, deprese má jasnou stopku. Starší dospělí v opatrování vnoučat vidí smysluplnost a mají pocit, že jsou stále potřební a počítá se s nimi. Tím pravděpodobnost depresivních poruch strmě klesá (3). Nutno zmínit, že tyto neblahé psychické stavy značně urychlují poškození paměťových center v mozku, a to zejména hippocampu. Tím, že vnoučata vtahují prarodiče do přítomného okamžiku a nutí je plánovat budoucnost, například co budou dělat příští léto na chalupě, efektivně brání propadům do apatie i izolace. Tak své děti babičce a dědovi „půjčujte“ pravidelně, pro jejich mozek je to jako wellness, ze kterého čerpá ještě příštích pár dní.
Zdroje: (1), (2) https://www.nature.com/articles/nrn2639, (3) https://www.oeaw.ac.at/fileadmin/subsites/Institute/VID/PDF/Publications/EDRP/edrp_2012_04.pdf
Sledujte nás na sociálních sítích:
