Psychologové v minulém století přišli s tvrzením, že lháře lze odhalit podle řeči těla. Nervozita, pohrávání si s věcmi a vyhýbání se očnímu kontaktu pak označili za nonverbální projevy lhaní. Jenže tomu tak nutně není. Jednak skuteční lháři se dokážou skvěle ovládat a těmto projevům vyhýbat, ale také lidé projevující toto chování nemusejí nutně lhát.
Lidé, kteří se vyhýbají očnímu kontaktu, jen mohou hledat vhodná slova a proces uvažování jim brání v přímém pohledu do očí. A nejde přitom o lhaní. Lháři ale dobře znají fyzické projevy lhaní těch osob, které lžou výjimečně nebo jsou ke lži donuceni, a těmto projevům se vyhýbají. Umějí je ovládat. Tím se stávají profesionálními lháři.
Pozor na předsudky
„Náš výzkum naznačuje, že máme velmi silné předsudky o chování souvisejícím se lhaním, na které téměř instinktivně reagujeme při naslouchání druhým. Nicméně když lžeme, nemusíme nutně toto chování projevovat, protože se snažíme tohle chování potlačit, abychom lež zakryli,“ tvrdí doktor Martin Corley z Edinburské univerzity.
Ten v experimentálním výzkumu sledoval, jak se chovají lidé, kteří jsou vyzváni k tomu, aby lhali, a jak na chování reagují posluchači.
Jak umět lhát
Lidé, kteří lhali, častěji dělali pauzy ve své řeči, pohybovali obočím, často používali citoslovce hm apod., opravovali se uprostřed věty, vyplňovali rychle momenty ticha, začínali celou konverzaci znova, prodlužovali své věty, smáli se a usmívali. Celkem tak bylo popsáno na devatenáct různých nonverbálních projevů lži.
Jenže to byli lidé, kteří nelžou programově. Navíc výzkum sám prokázal, že to projevují jen někteří lháři (zřejmě nezkušení), zatímco jiní ne. Takže spousta posluchačů nepoznala lháře. Protože uměl projevy lhaní dokonale zakrýt.
