Jedno z míst, kam se v Praze velice často rádo chodí s dětmi, je bezpochyby zoologická zahrada. Obzvlášť v krásné slunečné dny je zde hlava na hlavě. O víkendech ani nemluvě. Toť masakr, na který nemám nervy. Navzdory těm davům tam ráda chodím. Moje starší dcerka také. Nebývalo tomu tak vždy. Ještě před rokem jsem ji musela přemlouvat.
Bylo to asi takhle – na novorozeného slona jsem se nejvíc těšila já – vykojená sentimentální plačka, kterou v tu chvíli ta mláďátka dojímala víc než je běžný stav. Když jsem dcerce před spaním něžně šeptala do ouška, že druhý den půjdeme na slůňátko, jen zavrčela, že fajn, ale teď jí mám laskavě nechat spát a nešišlat do ucha. To s tím šišláním si sice jenom myslela, ale i tak se ptám: po kom je to dítě takovej cynik?!?
Nicméně v Troji se dcera vlasti začala projevovat jako zvídavý mladý zoolog. To po mně teda nemá. Já zvěř rozeznávám nejlépe na jídelním lístku. Házela jsem tudíž rozumy vyčtenými z navigačních tabulek, ale dítě kladlo dost záludné otázky, na které jsem neměla odpověď. Vybil se mi telefon a nemohla jsem nenápadně googlit, a byla tudíž nucena velice často a útrpně používat slovo NEVÍM.
Ona se vytrvale dotazovala na detaily ze života fauny, a když matka nevěděla, poměrně logicky si odpověď odvozovala. Svoje geny jsem vážně nepoznávala. Když už toho bylo na mě dost, zvolila jsem únikovou taktiku: „Hele, Dorinko, doma máme takovou velkou knihu o zvířatech, pamatuj si, co tě nejvíc zajímá a já ti to pak všechno přečtu.“ „Mě maminko nejvíc zajímá, které zvířátko má největšího pindíka.“
Říkám, že není po mně!
Matka na pokusy
HanKa je reklamní textařka a máma dvou malých dcer.
Kdysi psala blog, nyní své postřehy ventiluje hlavně na svůj Facebook.
Nerada dělá z rodičovství vědu, ale co si budeme nalhávat – on to je svého druhu pokus.
Sledujte nás na sociálních sítích:
